ISSN 1802-0488
|
ISSN 1802-0488 |
|
Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského království a rodu Lány
Všechna práva vyhrazena ISSN 1802-0488
|
Moháčská tragédie ovlivnila další politický i kulturní vývoj
především střední Evropy. Osmanská říše si otevřela bránu na
„Starý kontinent“ a její vojska se tak nezadržitelně začala valit napříč
Uherskem. Jelikož osud Ludvíka Jagellonského ztrestal smrtí za jeho laxní
vládu, při níž přenechal příliš moci i řadě českých a uherských
velmožů, oba trůny tak následně osiřely. Na základě dřívějších
dohod měli na oba uvolněné stolce nastoupit rakouští Habsburkové.
HABSBURCI, ZÁPOLŠTÍ
NEBO Sűlejman?
Na rozdíl od Čech, kde
mohl Ferdinand Habsburský v r. 1526
Začal boj!
Po počátečních vítězstvích habsburských vojsk, porážce Zápolského u
Košic a jeho následném útěku do Polska se zdálo, že bude brzy rozhodnuto.
Jan Zápolský však hledal a nalezl pomoc u koho jiného, než u tureckého
sultána Sűlejmana II. Přijal od něho Sedmihradsko jako jeho vazal a
za
Mnozí rytíři využívaly boje mezi Ferdinandem a Janem k loupení.
Přepadávali kupce, vynucovali si výkupné od měst a městeček a drancovali
poddanské vesnice jiných pánů. Takovými loupeživými rytíři byli Podmanickovci,
Štefan Raskay i Melichar Balaša. Například jejich protivník, mocný
feudál František Bebek se při drancování
nezastavil ani před kostely a z uloupených zvonů razil falešné peníze.
Nejpověstnějšími loupeživými rytíři však byli Bašovci
na Muráni.
Úmluvy mezi Janem a Ferdinandem však neměly dlouhého trvání. R.
1540 Jan Zápolský zemřel a jeho dědictví měl převzít nedávno narozený
syn Jan Zikmund Zápolský (1540-1571), jehož
matka královna Isabela Jagellonská velkovaradínské dohody neuznala a chlapce
nechala prohlásit králem všech území Uher. To vedlo k obnovení nepřátelství.
R. 1541 vpadl do Uher opět Sűlejman II., obsadil střední část Uher a na
jejich území vytvořil vlastní pašalík. Turecký sultán se tak vklínil
mezi Ferdinanda a Zápolské a jen potvrdil roztrojení
Uher. R. 1547 byl uzavřen mír mezi Osmany a Ferdinandem: pašalík Budínský
se stal přímou součástí osmanské říše, v knížectví sedmihradském
měla zůstat zachována vláda Zápolských a v Horních Uhrách,
Chorvatsku a v západní části Uher měli panovat Habsburkové.
Arcibiskupství ostřihomské bylo z Turky obsazené Ostřihomi přeneseno
do Trnavy, která se stala centrem katolicismu.
VÁLKY S TURKY, STAVOVSKÁ POVSTÁNÍ, REFORMACE A PROTIREFORMACE
Nová válka v letech 1551-1568 probíhala ještě ve znamení
turecké iniciativi a vedla k dalšímu rozšíření pašalíku až na
hornouherské území. Na Habsburské straně mezi tím vystřídal r. 1564 na
trůně Ferdinanda I. Maxmilián I. (1564-1576).
Statečná obrana Szigetu Mikulášem Zrínským
zabránila tureckému tažení na Vídeň a sedmnáctiletá válka byla ukončena
až po smrti velkého sultána r. 1568.
R. 1569 se měla rozšířit moc Sedmihradska na střední část Horních
Uher pomocí šlechtického spiknutí vedeného
katolickým velmožem Janem Balašou. To však
R. 1576 nastupuje na uherský trůn Rudolf II.
Habsburský (1576-1608), který zároveň zdědil i římský a český
trůn. Své sídlo přenesl r. 1583 z Vídně do Prahy. Tzv. patnáctiletá válka
1590-1606 mezi Habsburky
a Tureckem se vyvíjela lépe pro habsburská vojska, která osvobodila obsazená
území Horních Uher a to natrvalo. Ještě nadějnější vyhlídky pak přinesl
pro Habsburky tehdejší sedmihradský kníže Zikmund Báthory,
který radikálně změnil tradiční protihabsburský kurs sedmihradských knížat,
ponechal si formálně titul, ale svou moc přenesl na Rudolfa II.
Podobně jako v jiných zemích, uplatnila se během 16. stol. na
celém území Uher velice silně evropská reformace a zatlačila také zde
katolickou církev do obrany. Postupně vznikala nová nekatolická církevní
organizace a na synodě v Debrecínu r. 1567
došlo k dohodě o vzájemném vztahu jednotlivých reformačních vyznání.
Většina maďarského obyvatelstva v tureckém táboru se hlásila ke
kalvinismu, naproti tomu většina slovenského a německého obyvatelstva převážně
na habsburském území vyznávala luteránství.
Úspěchy v bojích proti Turkům podnítily Habsburky k ostřejšímu
postupu vůči nekatolíkům. R. 1604 pobouřil celé východní hornouhersko násilný
čin košického kapitána Barbiana di Belgiojosa.
Z rozkazu krále nařídil košickým měšťanům, protestantům, odevzdat
katedrálu jagerské kapitule, která se sem uchýlila před Turky. Podobně spišský
probošt Pethö odebral za asistence německých žoldnéřů
kostely evangelíků v dalších hornouherských městech na východě. Když
se však císařský generál Jiří Basta pokusil
obsadit majetky sedmihradského vlivného magnáta Štěpána
Bočkaje (Bocskay), postavil se Bočkaj na odpor. Mimo jiné se mezitím
vytvořila silná opoziční strana proti Habsburkům a do jejího čela se
postavil právě Bočkaj. R. 1604 zahájil otevřenou
vzpouru. Spojencem povstalců se stal i sultán, který už patnáctý
rok bojoval s císařem. Ochotně poskytl Bočkajovi početné tatarské a
turecké jednotky, ale zároveň mu poslal korunu a meč jako symbol vazalské
podřízenosti. K nim se pak přidala i část uherské šlechty, která
pak vtiskla celému hnutí charakter stavovského povstání. R. 1605 když už
Bočkaj ovládal celé Sedmihradsko i většinu Horních Uher se nechal prohlásit
sedmihradským knížetem. Když pak začala upadat morálka Bočkajových špatně
placených žoldáků (hajduků) a císařská pokladnice byla prázdná (kromě
toho v té době již proti sobě stáli bratři císař Rudolf II. a arcivévoda
Matyáš), začalo se jednat o míru. Arcivévoda Matyáš,
který vedl jednání jménem habsburského domu, uzavřel r. 1606 s Bočkajem
vídeňský mír a ponechal mu přitom území která
ovládal a zaručil se náboženskou tolerancí.
Potom uzavřel Matyáš mír žitvatorocký i s osmanskou
říší a zahájil spor se svým bratrem v Praze. Rudolf II. nechtěl mír
s Turky uznat, neboť potvrzoval turecké územní zisky a náboženskou
svobodu v Uhrách. Tohoto rozporu
využil Matyáš a ve spojení s rakouskými a uherskými stavy vytáhl ku
Praze. R. 1608 pak byl Matyáš II. Habsburský (1608-1619) libeňskou
smlouvou zvolen uherským králem.
Sněm, ovládaný protestanty, zvolil ihned r. 1608 za palatina, župana
trenčínské a liptovské stolice, jednoho z nejbohatších magnátů na západě
Horních Uher Štěpána Ilešháziho
(Illésházyho). Ten si však nového titulu příliš neužil a za
nedlouho poté zemřel. Jeho nástupcem se stala ještě významnější
osobnost, jeden z nejmocnějších a nejbohatších feudálů té doby,
oravský magnát, hrabě Jiří Thurzo z Bethlenfalvy,
významná osobnost v dějinách hornouherských protestantů. Právě na
tomto sněmu se prosadil zákon, kterým se poddanské záležitosti přesunuly
výlučně do kompetence zemanské stolice, tedy šlechty. Podle českého vzoru
dostali protestanti právo mít na sněmu své zástupce. R. 1610 svolal palatin
Thurzo do Žiliny synodu zástupců evangelických
sborů z deseti předdunajských stolic. Zde se položily základy samostatné
církevní organizace a dovršilo se osamostatnění z područí
katolické hierarchie. Celé tzv. předdunajsko, dnešní západní a střední
Slovensko bylo rozděleno do tří superintendencí (obvodů = v katolické
církvi biskupství), v jejichž čele stáli superintendenti („biskupové“).
Nejvýznamnějším luteránem dané doby byl dvorní rádce a duchovní uherského
palatina Eliáš Lány a byl
také ihned zvolen prvním superintendentem. Lányové se na dlouhou dobu stávají
hlavními a významnými organizátory církevního života hornouherských
evangelíků. Druhým superintendentem byl prohlášen březňanský kněz Samuel
Melík a třetím bojnický farář I. Abrahamides.
R. 1614 pak bylo rozděleno do dvou superintendencí i východ Horních Uher. Do jejich čela byli zvoleni levočský
kněz P. Zabler a I. Xylander,
kněz ze Spišského Podhradí.
Usnesením vídeňského míru se nezastavil ani postup katolické protireformace,
která se začala stupňovat, když se na čelo katolické církve dostal v hodnosti
ostřihomského arcibiskupa vášnivý odpůrce protestantů Petr
Pazmáň. S jeho jménem je spojené celé rekatolizační úsilí
Habsburků v Horních Uhrách v 1. pol. 17. stol. Hornouherské
protestanty postihly kromě toho v tomto čase i značné ztráty. Téhož
roku, kdy se stal Pazmáň arcibiskupem (1616), zemřel jejich mocný ochránce
hrabě Jiří Thurzo a za rok na to i Eliáš Lány. Navíc palatinský úřad
se dostal do rukou jejich odpůrců. Po smrti Thurzi byl zvolen palatinem přívrženec
rekatolizace Zikmund Forgách.
Podobně jako v Čechách nastal i v zemi pod Tatrami díky
turecké hrozbě soumrak výnosné těžby drahých kovů a dolování se soustřeďovalo
na méně blýskavé výhodné rudy. Tak měla např. hornouherská měď na
evropských trzích stejně výhodné postavení jako český cín. Rovněž v Uhrách
přešla šlechta od 30. let 16. stol. na hospodaření ve vlastní režii.
Vedle starých rodů s dlouhou tradicí před bitvou u Moháče (1526),
jako byli Báthoryové nebo Zrínští,
se ještě během 16. stol. výrazně profilovaly později známé rody: Esterházy,
Pálffy, Forgách, Rákoczi, Batthyány, Nádasdy aj. Na rozdíl od českých
zemí však také neklesal, nýbrž stoupal počet drobných a středních šlechticů
a svobodných lidí.
V umění pronikla do Horních Uher především renesance, která
zde získala svůj osobitý charakter. Renesanční umění
se projevilo v řadě
měst, která byla jako Bardějov nebo Levoča vzdálena bezprostřednímu
tureckému tlaku. Renesanční architektura se
uplatňovala také při rekonstrukci či výstavbě panských sídel jako např.
při stavbě nejrozsáhlejšího dobového zámeckého komplexu na hornouherském
území v Bytči. Není náhodou, že stavebníkem tohoto nákladného
podniku byl známý podnikatelský rod Thurzů.
Po ukončení patnáctileté války s tureckem se poměry v Podunají
načas zdánlivě zklidnily. V r. 1608 nastoupil Gábor
Báthory, příbuzný polského krále Štěpána Báthoryho, na uvolněný
sedmihradský knížecí stolec, ale byl již r. 1613 svržen a zavražděn
spiklenci, v jejichž čele stál ctižádostivý Gábor
Bethlen. Bethlen (1613-1629) se nechal provolat sedmihradským knížetem
a v r. 1615 dosáhl rovněž uznání vídeňského dvora. V době
protihabsburské euforie se r. 1619 připojil Bethlen k povstalecké
koalici a ještě na podzim téhož roku vytáhl se svými vojáky proti
Vídni. V rozhodujících a pro Habsburky osudových chvílích však
ustoupil a v únoru r. 1620 uzavřel s novým císařem Ferdinandem
II. (1619-1637) příměří. Přestože byl na shromáždění protestantské
šlechty r. 1620 korunován uherským králem, pokračoval ve velice opatrné
politice a r. 1622 uzavřel v Mikulově na jižní
Moravě s Habsburky mír, ve kterém se vzdal
titulu uherského krále. Postavení Habsburků v Uhersku se hlavně po
smrti Bethlena (1629) značně upevňovalo a sním postupovala také
protireformace. Petr Pazmáň, nyní už kardinál a arcibiskup, nejlepší
spojenec dvora, triumfoval. Jeho zásluhou konvertoval hlavní zmocněnec G.
Bethlena, paltin (1622) Stanislav Thurzo, vlivní
členové rodů Révay, Pálffy, Forgách a další.
R. 1635 založil univerzitu v Trnavě jako jezuitské centrum
protireformace. R. 1637 byl korunován uherským králem Ferdinand
III. (1637-1657) a již r. 1629 nastopil na sedmihradský stolec Jiří
I. Rákoczi, který chtěl v letech 1644-45 využít švédského vpádu
na Moravu a zahájit tažení proti císaři.
Dobyl
sice Košice a postupoval na západ, ale byl zastaven na Hronu a před Brno,
které obléhal generál Torstenson se dostal až o rok později. Brno však
nedobyli a plán táhnout společně na Vídeň tak ztroskotal. Neboť Habsburci
také nechtěli bojovat na vícero frontách, byl mezi Ferdinandem a Rákoczim
uzavřen kompromisní mír v Linci r. 1645. Důležité
bylo, že Habsburci uznali v principu náboženskou svobodu v celých
„netureckých“ Uhrách. V letech 1646-47 pak potvrdil uherský sněm v Prešpurku
náboženské svobody i pro poddané a přikázal,
aby byly evangelíkům navráceny kostely zabavené po roce 1608. Ovšem v téže
době se v Trenčíně usazují jezuité, kde se stal jejich ochráncem Gabriel
Illesházy, který také přestoupil na katolickou víru. Centry jezuitů
se vedle Trnavy a Trenčína staly i Prešpurk, Bánská Bystrica, Košice a
Sarispatak (Šarišský potok).
OPOZICE MAGNÁTŮ, KURUCI A KONEC TURKŮ V EVROPĚ
Sotva nastal klid na bojištích třicetileté války, dala o sobě po
desetiletích opět citelně vědět Osmanská říše.
Nejdříve na to doplatilo samotné Sedmihradsko. R. 1648 Jiří I. Rákoczi umírá, knížectví upadlo do zmatků a přestalo být iniciátorem
uherských protihabsburských povstání.. Když pak Jiří
II. Rákoczi (1648-1660) usiloval o příliš nezávislé vládnutí, byl
v nastalém konfliktu s Turky přemožen a zabit. Rokem 1660 přestalo
hrát Sedmihradsko významnější roli ve středoevropské
politice a jeho knížata, i když jim byl ponechán formálně titul, se stala
příliš závislými na Turecku. R. 1657 byl zvolen novým králem Leopold
I. (1657-1705) a palatinem František Wesselényi
(1655-1667). Turecká vojska rychle postupovala, zmocnila se několika pevností
a po kapitulaci pevnosti Nové Zámky r. 1663 pronikla znovu hluboko do Horních
Uher a na Moravu. R. 1664 uzavřel Leopold I. ve Vesváru s Tureckem „hanebný
mír“ (hanebný proto, že potvrzoval historicky největší územní
rozsah tureckého panství v Evropě). Turkům byl ponechán Velký Varadín
a Nové Zámky, které se staly základnou tureckých nájezdů: uherská šlechta
pokládala tyto rakouské ústupky Turkům za protihodnotu toho, že Turci
nebudou podporovat uherský stavovský odboj, a to vedlo k protihabsburskému
spiknutí šlechty - magnátů (uherských velmožů)
pod vedením samotného palatina Wesselényiho a za účasti
Františka I. Rákocziho, Františka Nádasdyho, Petra Zrínského
v Chorvatsku, E. Tattenbacha ve Štýrsku a Karla
z Thurnu v Gorici. Po smrti Wesselényiho (1667) nastoupil na
jeho místo chorvatský bán Petr Zrínský, který již od. pol. 60 let
rozvinul značnou aktivitu a hledal podporu v dalekém světě. To však
bylo jemu a mnoha dalším osudné, neboť po jednáních s Turky a
francouzským králem Ludvíkem XIV. byly jejich úmysly
prozrazeny a vzápětí následovala tvrdá odplata. Hlavní představitelé
včetně Zrínského byli popraveni, na 300 statků
bylo zabaveno a věci se do určité míry začaly podobat poměrům v Čechách
po bitvě na Bílé hoře. Po konfiskacích byla suspendována uherská ústava
a zaveden absolutistický režim. Vládu v Uhrách převzal jmenovaný
gubernátor s plnými mocemi. Protireformace byla přiostřena arcibiskupem
Szelepcsényim a nitranským biskupem Kollonichem.
V letech 1671-73 byly v královských městech rušeny a uzavírány
protestantské kostely a poté došlo i k tvrdším opatřením. V roce
1672 došlo k velkým povstáním na Oravě, Turé Lúce a Senici. Zemplínský
zeman Gašpar Pika ovládl oravský hrad, ale povstání
potlačil generál Špork a 25 předáků bylo popraveno. R. 1673-74 pak
započaly procesy proti evangelickým duchovním, kteří byly předvoláni před
prešpurský soud. Obvinili je z urážení
katolického náboženství, císaře a ze spojení s Wesselényiho povstáním.
Většina po věznění v Leopoldově, Komárně, Branči a Eberhardě přestoupila
na katolickou víru. V procesech bylo uvězněno kolem 300 kněží a asi
50 evangelíků, kteří odmítli konvertovat pak byli transportováni do
Neapole a prodáni na galeje. V letech 1672-75 bylo obráceno na katolickou
víru převážně násilím kolem 65 000 lidí. „Hanebný mír“ a následný
teror odnesli vedle významných aristikratů (F. Nádasdyho, P. Zrínského, K.
Frangepána, E. Tattenbacha atd.), také významní církevní hodnostáři i významní
představitelé tehdejší hornouherské (slovenské)
kultury především z řad měšťanů a drobných zemanů (rektor a farář
Jiří Lány, Tobiáš Masník, Štefan Pilárik, Jan
Simonides a další).
Na vzdor tvrdým opatřením uherský odpor pokračoval, když se do jeho
čela propracovával již od r. 1670 Imrich Tököly,
blízký příbuzný rodu Rákocziů i Zrínských a r. 1678 započal
povstání. Již r. 1679 vytáhl z exilu ze Sedmihradska proti císaři
a obsadil podstatnou část hornouherského území. Leopold I. byl roku 1681
pod nátlakem uherského sněmu donucen k ústupkům. V zásadě
obnovil uherskou ústavnost, palatinát (palatinem se stal Pavel
Esterházy), náboženské svobody pro stavy a svobodná města a vyhlásil
amnestii. R. 1682 byl Tököly prohlášen uherským králem, ale královský
titul nepřijal a spokojil se s knížecím. Pokračoval ve svých taženích
a r. 1683 ovládl celé Horní Uhry. Téhož roku sultán
Mohamed IV. vyhlásil nové nepřátelství a pod vedením velkého
vezíra Kara Mustafy, který se spojil s Tökölym, uspořádal
velké
a památné tažení.
Imrich Tököly se musel smířit s vyhnanstvím v Turecku, ale
odboj proti katolickým Habsburkům a jejich centralismu prokračoval. Nevlastní
syn Tökölyho František II. Rákoczi uprchl r. 1701 do Polska a chystal
povstání
za přispění francouzského krále Ludvíka XIV., chtěje využít habsburských
nesnází v bojích o španělské dědictví a r. 1703 otevřel nový
boj.
Nejdříve byly kurucké (křižácké) oddíly F. II. Rákocziho poraženy, ale
od r. 1704 pokračoval Rákoczi již také jako titulární vévoda sedmihradský
v úspěšných kampaních. Přesto, že Rákoczi nezískal pro
svou věc většinu uherské aristokracie a velká část významných rodů se
postavila na jistější habsburskou stranu, přidala se k jeho povstání přeci
jen řada magnátských
rodin i v té době významných středních šlechtických rodů a velká
řada zemanů
a stavovské povstání slavilo úspěchy. Proti
habsburskému absolutismu se postavily například rody: Andrássy,
Berthóti, Esterházy, Lányi, Michal Csáky, Šimon Forgách, dále Zikmund Jánoky, Pavel Ráday, Jakub Kray, Ladislav Očkaj a
mnoho dalších. Nejdůležitějším spojencem Rákocziho pak byl župan ugočské
stolice hrabě Mikuláš Bercsényi. Kromě toho
stavovské povstání také rozdělilo mnohé rody a příbuzní pak stáli proti sobě
jako príslušníci rodu Csáky (Čáki), Forgáchové či dokonce bratři, kurucký
maršál Anton Esterházy a císařský
generál Josef Esterházy. Na konci roku 1703 zvítězil Rákoczi u
Zvolena a r. 1704 zvítězil poblíž Trnavy u Smolenic a měl v moci celé Horní Uhry. Nástup nového panovníka Josefa
I. (1705-1711) vývoj povstání neovlivnil. Protihabsburský odboj
vyvrcholil na povstaleckém sněmu v Ónodu r. 1707, kde byli
Habsburci dokonce
sesazeni z trůnu. Hrozící katastrofu zachránila císařská armáda
pod velením generála Heistera v rozhodující
bitvě u Trenčína
r. 1708, ve které byla kurucká
vojska citelně poražena. R. 1710 dobyli císařští Levoču a zvítězili u
Romhány. Poslední oddíly kuruců pak kapitulovaly r. 1711. František
Rákoczi uprchl i s dalšími do exilu, většinou Polska a Turecka a nový
panovník Karel VI. (1711-1740) podepsal s vůdcem
kuruců Károlyim szatmárský mír, když Károlyi
složil přísahu věrnosti císaři. Mír zaručoval mnohým povstalců
amnestii a beztrestný návrat do Uher, ale Habsburkům zůstala koruna dědičně
a většina uherských hradů byla vyhozena do povětří, aby nemohly být opěrnými
body případným dalším povstáním.
Sociální
podmínky v době kuruckých válek
Co se týká samotné aristokracie, ta si musela zvykat na nové poměry.
Katoličtí Habsburkové se pevně chopili moci a řídili svou mnohonárodnostní
říši z Vídně. Časté změny v držení jednotlivých panství a
majetku z náboženských důvodů ustupovaly a šlechtě rostla konkurence
v podnikání z řad nešlechtických vrstev, především z měst.
Šlechta se tak musela orientovat nejen na odboj proti Habsburkům, ale také na
uplatňování svých tradičních práv a na podnikání ve vlastní režii. Hůře
se mohla domácí šlechta prosadit v dolování drahých kovů a hutnictví,
neboť tuto těžbu si vyhradil především panovník. Významnější roli v Horních
Uhrách tak sehrály především rodiny Svätojánských,
Gerambovců a Hellenbachů. Nejvíce se šlechta
prosadila v železářství a v 2. pol. 18. stol. i v textilním
průmyslu. Železná ruda byla ještě v 18. stol. součástí pozemkového
vlastnictví a zeměpáni s ní mohli volně disponovat. Z bohatých
rodů se prosadili především Andrássyové, Mariášiové,
Csákyové, Rolovci aj. a ze střední a nižší šlechty si svá
postavení vylepšili především Lányové,
Ladislaidesové, Liptákové či
Ciburové. Během kuruckých a tureckých válek a krátce po nich kdy
byly špatné sociální podmínky, mor a chyběly finance, sáhla řada feudálů
k výrobě bezcenných platidel či k výrobě vlastních peněz. Tak
v době Rákocziho povstání dal v Kremnici „komorský gróf“ baron
Jan Gottfried Hellenbach (přívrženec Rákocziho) razit množství měděných
mincí (tzv. „červené poltráky“), které způsobili ještě větší bídu,
hlad a nespokojenost mezi banskými horníky a venkovským obyvatelstvem. Taktéž
v 1. pol. 18. stol. vojenský komisař Rákocziho armády, pozdější
gemerský
podžupan Pavel Lányi platil svým robotníkům vlastními papírovými
penězi, prvními v Uhrách. Díky podnikání se vyhoupl mezi nejvyšší
aristokracii i rod Esterházy a již zmíněný Csáky,
kteří své bohatství a moc získaly po vymření rodu
Thurzo (1636), dále pak rody Kubinyi, Jakelfaluši,
Dežöfi, a mnoho dalších. V textilním průmyslu se prosadily především
rody Forgách, Ňári a Windischgrätz.
Za tureckých vpádů a kuruckých válek se s obtížemi se životem potýkalo
poddanské obyvatelstvo. Kromě roboty bylo zatíženo také povinnostmi zejména
při stavbě a opravě pevností a poničených staveb. Docházelo k selským
bouřím a nepokojům, z nichž rozsáhlejší bylo zejména v letech
1631-32, kdy povstalo rolnictvo takřka na celém východě Horních Uher. V horských
oblastech bylo rozšířené hlavně zbojnictví a to v době kuruckých válek
na přelomu 17. a 18. století. Idealizovanou postavou spravedlivého mstitele
se stal nejznámější z těchto zbojníků Juraj Jánošík, popravený
r. 1713. REFORMY MARIE TEREZIE A
JOSEFA II.
Po uspořádání politické situace v habsburských zemích, musel
Karel VI. vyřešit i otázku nástupnictví. Obešel dědické
nároky dcer Josefa I. a nástupnictví přednostně zajistil svým
potomkům. R. 1713 byla ve Vídni vyhlášena tzv. pragmatická
sankce jako veřejně projevená vůle panovníka a základní zákon státu
– všechny země v okruhu habsburského panství mají být spravovány
jednotně, dědičně a nedílně, tj. jediným vládcem. Dědický nárok měli
mít především mužští potomci Karla a potom ženští, a pokud by ani ti
nebyli, pak dcery bratra Josefa I. V této
souvislosti je třeba uvést na pravou míru stále ještě dosti rozšířený
blud, že Karel VI. chtěl tímto rozhodnutím zajistit vládu Marii Terezii.
Takový výklad je absurdní. V r. 1703 a dokonce ani r. 1713 nemohl Karel
VI. zaručit nic žádnému ze svých potomků prostě proto, že je vůbec neměl.
Uherské stavy pak potvrdily přijetí sankce na sněmu v Prešpurku r.
1723. Když nastoupila třiadvacetiletá Marie Terezie (1740-1780)
na trůn, nastaly časy velkých zkoušek.
Změna
měla nastat až za vlády císaře Josefa II.
(1780-1790), který se nedal korunovat ani českým, ani uherským králem. Ten
se snažil nahradit tradiční stoliční správu krajským zřízením a i
jinak zasahovat do života uherské společnosti. Za celé
období své vlády ani jednou nesvolal uherský sněm a z korunovační věže
prešpurského hradu dal odvézt korunovační klenoty do Vídně. Také hlasitěji
než v jiných zemích se proti jeho reformám v Uhrách ozvala stavovská opozice, která dosáhla odvolání
některých centralizačních opatření a obnovení uherské ústavnosti z předreformačního
období. Josefovy snahy se nakonec ukázaly být marné a tři týdny před svou
smrtí všechny reformy s výjimkou tolerančního patentu z r. 1781 a
patentu o zrušení nevolnictví
z r. 1785, odvolal. Prosazení
tolerančního patentu v Uhrách znamenalo povolení stavby příslušného
kostela v místě, kde žilo více než 100 nekatolických rodin. Byly zrušeny
náboženské kongregace a většina řeholí a klášterů.
|
uplatnit svou kandidaturu
bez zvláštních
obtíží, musel v Uhrách řešit mnohem složitější situaci. Část
uherské šlechty zvolila r. 1526 ve Stoličném Bělehradě novým uherským králem
transylvánského vévodu Jana Zápolského (1526-1540),
příslušníka magnátského rodu, který získal ohromné majetky právě v době
jagellonské vlády. Právě toho Jana
Sűlejmanovi podpory r. 1529 dobyl Budín a velkou část Uher. Budínský
královský dvůr se tak musel na mnoho desetiletí (přibližně 200
let) přesunout do Prešpurku (Bratislavy).
Do středu Evropy se přivalila obrovská vojska (kol. 200
000 voj áků) a r. 1683 oblehla Vídeň. Leopold
utvořil s Polskem, Benátkami a papežem „svatou ligu“ a po dvouměsíčním
legendárním obléhání Vídně byli Turci na hlavu poraženi polským
králem Janem Sobieským. Tak nastal rozhodující
obrat v dějinách turecké expanze do Evropy. Během tří let
dobyla císařská vojska v čele s Karlem
Lotrinským Ostřihom,
Nové Zámky, uherský Vyšehrad, Budín (1686), Pětikostelí
(Pécs), i Segedín a svou převahu nad ustupující tureckou armádou
symbolicky demonstrovala v důležitém střetnutí u
Moháče r. 1687, kde takřka před 161 lety celá tragédie začala.
Turci museli vyklidit Uhry a nový velitel Ludvík Bádenský
přenesl válku do Srbska, Bosny a Valašska a dobyl srbský Bělehrad. Velkovezír
Kara Mustafa byl na příkaz sultána již po porážce u Vídně zardoušen v Bělehradě.
R. 1688 na uherském sněmu v Prešpurku byl díky porážce Turků a Tökölyho
utvrzen habsburský centralismus, zrušena
volitelnost uherských králů a vyhlášena dědičnost v rodě
Habsburků. R. 1690 sice Turci přešli do ofenzívy a v Sedmihradsku
dosadili za vévodu právě Imricha Tökölyho, ale ještě téhož roku Ludvík Bádenský
vyhnal Imricha ze Sedmihradska a o rok později porazil Turky na hlavu. R. 1696
bylo Sedmihradsko připojeno k císařovým zemím.
O rok na to se do čela císařských vojsk postavil princ
Evžen Savojský, který téhož roku (1697) korunoval vítězství císařských
v bitvě u Zenty, porazil Turky na hlavu,
opanoval Bosnu a dobyl Sarajevo. Pak se již otevřela přímá cesta k míru
s Tureckem, který byl uzavřen v Karlovci
(Karlovicích) r. 1699. Turci byli přinuceni zříci se Uher až na Temešvár
a Horní Uhry (Slovensko) tak přestalo býti jádrem Uher jako dosud.
V nové válce s Tureckem 1716-1718 již princ Evžen Savojský
dal najevo převahu císařských vojsk a Turci se museli vzdát posledního území
v Uhrách – Temešksého banátu s Temešvárem, většiny Srbska a
bosenského břehu Sávy až k Uně. Turecké nebezpečí
pro Uhry definitivně skončilo a v krajinách pod Tatrami a na
Dunaji měl zavládnout nebývalý klid.
Doma byla přivítána a ani v kdysi
tak odbojných Uhrách neměl nikdo námitky. Ovšem hlučně se ozvali manželé
dcer Josefa I.: saský kurfiřt a polský král August
III., bavorský kurfiřt a vévoda Karel
Albrecht, za nimi v pozadí
číhal pruský král Fridrich II. a za všemi pak rozehrával svou
partii již tradiční protivník - francouzský král. Začala tak válka
o dědictví rakouské. Pruský král již r. 1740/41 obsadil velkou část
Slezska a téhož roku zahájila tažení bavorsko-francouzská vojska, která
obsadila Čechy a bez většího odporu dobyla Prahu. Karel Albrecht se nechal
provolat českým králem a Marie se uchýlila do Uher, kde Habsburkové dostávali
jen zřídka podporu. Ovšem uherský sněm poskytl Marii Terezii pomoc pro válku
o dědictví rakouské (60 000 vojáků) a Marie získala pro svou politiku významné
rody, jako byli Pálffyové, Hadikové, Erdödyové,
Esterházyové, Apponyiové aj. R. 1741 pak uzavřela tajné příměří
s Fridrichem II. a veškeré síly soustředila proti Wittelsbachům do
Bavor. A jak snadno vstoupili Bavoři do Prahy, tak snadno vstoupila
rakousko-uherská
armáda do Mnichova.. R. 1742 byl podepsán mír v Berlíně s Pruskem, které tak získalo většinu
Slezska a k míru se připojil i August III. Marie Terezie začala také s velkými
reformami osvícenského absolutismu, které se ovšem
netýkaly rovnoměrně celého území monarchie. Státní správa v Uhrách
spojená se Sedmihradskou zůstala zachována v podstatě v nezměněné
podobě. Uherský sněm se bránil především až od 60. let jakýmkoliv změnám.
R. 1765 byl Josef II. přijat za spoluvladaře Marie Terezie bez souhlasu Uher,
palatin už nebyl zvolen a místodržícím se stal manžel císařovniny dcery
Albert Sasko-Těšínský, který sídlil v Prešpurku a velmi jej
zvelebil. Jen s velkými obtížemi byl r. 1770 dokončen uherský
urbář, který měl evidovat půdu a obyvatelstvo a nově upravit daňové
povinnosti. R. 1771 obnovila Marie Terezie tzv. placetum
regium, které umožňovalo státní zásahy do církevní správy,
katolickým hodnostářům zakázala přímý styk s Římem a r. 1773 zrušila
v Uhrách jezuitský řád a provedla reformu školství. Ale jinak
byly reformy v tereziánském období v Uhrách velmi skromné.