ISSN 1802-0488
 

Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského království a rodu Lány

   www.uhersko.com

Všechna práva vyhrazena ISSN 1802-0488

    Reformní snahy Marie Terezie a Josefa II. se v Uhrách prosazovaly jen stěží. Zasahování do práv uherské šlechty či zpřehlednění a evidování její činnosti se uherské vrchnosti pranic nelíbilo a také to dávala hlasitě najevo. Nyní přichází období, kdy nepříliš schopní panovníci rakouského domu ještě přiostří již tak napjaté vztahy v zemi a ještě více odhalí rozdílné postoje a zájmy Uherska, Rakouska a zbytku monarchie. Budeme svědky vzniku nového císařství, vojenských neúspěchů habsburské mocnosti, rakousko-uherského vyrovnání i smutného pádu slavné říše.

Uhersko v rámci Rakouského císařství a revoluční rok 1848

       Po „kloboukovém králi“ Josefu II. a krátké vládě jeho bratra, vcelku schopného císaře římského, krále uherského a českého, Leopolda II. (1790-1792) se na trůn dostává Leopoldův syn František II. (1792-1835). Ten od samého počátku své vlády nastolil zcela nový, otevřeně protirevoluční a protireformní kurs. Byl to panovník bez fantazie, bojící se novot a pokroku. V r. 1795 došlo v Budíně k odhalení tajné organizace uherských jakobínů, která chtěla přeměnit Uhry pod vlivem francouzské revoluce ve zcela nadčasovou federaci národů. Usilovali o reformu říše a prosazovali uznání občanských práv. Předáci uherských jakobínů byli následně popraveni. Rakousko vstoupilo do války s revoluční Francií a v zemi nastal teror a prosazování konzervativních myšlenek. Revoluční i napoleonská Francie uštědřovala Františkovi jednu porážku za druhou. Habsburský panovník tušil, že si titul císaře Svaté říše římské německého národa neudrží a prohlásil se 11. 8. 1804 císařem rakouským coby František I. Uhrám jakožto i ostatním zemím spadajícím pod Rakouské císařství slíbil, že se nijak nenaruší jejich právní subjektivita.  R. 1806 byl přijat státní znak nového císařství - orel z dvojitou hlavou. Napoleonské války se uherského území dotkly jen okrajově. V r. 1805 Napoleon obsadil západní část Horních Uher a  po slavkovské katastrofě byl v Prešpurku uzavřen mír. R. 1809 ho francouzská vojska znovu obléhala a o dva roky později nepozorností rakouských vojáků prešpurský hrad vyhořel. V r. 1812 se uherský sněm postavil na odpor panovníkově vůli, když odmítl souhlasit s finančními důsledky státního bankrotu a proti převzetí 50% státních dluhů. Císař František I. proto sněm rozpustil a další svolal až r. 1825, který se sešel v Pešti. Tento sněm se stal důležitým mezníkem v politických dějinách Uher. Zatímco sněmy ostatních zemí císařství ztrácely jakoukoliv politickou váhu, měl se stát uherský sněm sám zdrojem reformního úsilí, což bylo v nastolené politice tehdejší habsburské monarchie téměř nemyslitelné. Po Napoleonově definitivní porážce r. 1815 u Waterloo zasedal ve Vídni mírový kongres, na němž hrálo Rakousko a jeho kancléř kníže Václav Klement Metternich vedoucí úlohu. Hlavní myšlenkou vídeňského kongresu se stalo zamezit revolucím, nepokojům a stabilizovat evropský kontinent.  Autorita Rakouska stoupla, Metternich nastolil tuhý centralistický režim a v zemi převládl konservativismus. R. 1831 se v Pešti opět sešel sněm, na němž reformní strana pod vedením hraběte Štěpána (Istvána) Széchenyiho, Mikuláše Wesselényiho a Ludvíka (Lájoše) Kossutha přišla s koncepcí rozsáhlé  hospodářské, sociální a kulturní obnovy země. Především hrabě Széchenyi se stal nejvýznamnější osobností kultury a hospodářského pokroku v Uhrách. Jeho pohled na politické reformy se však později značně lišil od nacionalistického Kosuttha, který se snažil o potlačení práv ostatních nemaďarských národů v Uhrách a jenž také nakonec prosadil maďarštinu jako jediný úřední jazyk (oproti dřívější latině). Széchenyi naopak prosadil vybírání daní od šlechty, úlevy rolníkům a stal se velkým mecenášem kultury a umění. V r. 1835 se dostává k moci Ferdinand V. (1835-1848), jenž si svým přístupem získal přídomek "Dobrotivý". Nebyl však schopen vládnout sám a o státních záležitostech tak rozhodoval kníže Metternich, hrabě František Antonín Kolowrat a arcivévoda Ludvík. Maďarská reformní strana se pod tíhou aktivit sama začala štěpit na konzervativce a liberály. Kolem r. 1840 došlo k jejímu rozpadu a Kossuth zformoval radikálnější levicové křídlo. R. 1844 získal naprostou převahu na uherském sněmu a hrabě Széchenyi ve volbách propadl. V březnu 1848 vystoupil Lájoš Kossuth na uherském sněmu s požadavkem likvidace metternichovského absolutismu, vydání ústavy ve všech zemí monarchie, zastoupení všech politických a sociálních skupin na sněmu a vytvoření maďarské vlády. Následné demonstrace v Pešti vedly k tomu, že císař ukončil zasedání tohoto posledního stavovského sněmu v Uhrách. Maďaři se snažili prosadit uherský stát (se Sedmihradskem, Chorvatskem atd.), který by byl s rakouským státem spojen pouze personální unií. Pod tlakem liberálů zrušil uherský sněm výsady uherské šlechty a omezené hlasovací právo a byla vyhlášena samostatná uherská vláda na čele s hrabětem Lájosem Batthyánym. Ale zároveň prosazovali vlastní uherskou centralizaci vůči jiným národům. Maďarským požadavkům se tak postavili na odpor Chorvati, kde byl jmenován bánem Josef Jelašič. Dále Srbové na svém sněmu v Karlovicích požadovali zřízení srbské vojvodiny s vojvodou Štěpánem Šuplikcem, sedmihradští Rumuni žádali naprosto "nevídaná" rovná práva s Maďary (přičemž donedávna Rumuni neměli téměř žádnou politickou moc a defacto nebyli uznáváni v Uhrách jako národ) a Slováci, postavením podobně jako Rumuni,  na čele s Ludovítem Štúrem, Hurbanem a Hodžou požadovali alespoň zajištění své národní svébytnosti. Toho využil vídeňský dvůr, který jmenoval hraběte Lemberka mimořádným komisařem a vojenským velitelem v Uhrách. Uherský sněm naopak toto prohlásil za nezákonné. Lemberk byl lůzou zavražděn a císař vyslal proti maďarské revoluci intervenční jednotky pod velením bána Jelašiče. Na to maďarský sněm svěřil vládu do rukou „Výboru pro obranu vlasti“ s předsedou Kossuthem. V té době vypovídá zase Štúr poslušnost pešťské vládě a vyhlásil nezávislost Slováků. Slovenské dobrovolné jednotky posílené z Čech vpadly do Horních Uher, ale jejich výprava brzy skončila nezdarem.  Jelašič byl následně poražen a ustoupil z Uher. Další postup rakouského vojska zmařilo povstání ve Vídni. Ministr vojenství hrabě Latour byl oběšen na lucerně, ministr vnitra Alexander Bach utekl a císař Ferdinand V. odjel do Olomouce. Mezitím Kossuth vydal zatykač na Štúra, Hodžu a Hurbana jako na vlastizrádce. Maďaři odmítali uznat Slováky a Rumuny za rovnoprávné uherské politické skupiny. Z jejich pohledu se to zdálo být logické, neboť Slováci nikdy vlastní státní útvar, pomineme-li Pribinovo nitranské knížectví, které bylo navíc státním útvarem starých Slovanů, a defacto ani politickou moc neměli. Podíleli se sice na utváření Svatoštěpánské země a jejím chodu, ovšem doposud jen jako členové jednotlivých stavů, nikoliv jako společný národ.

       V prosinci 1848 císař Ferdinand V. Dobrotivý abdikoval v Olomouci ve prospěch svého synovce Františka Josefa I. (1848-1916). Ten se necítil vázán sliby svého předchůdce a nastolil tvrdý kurs.  Po potlačení vídeňského povstání vytáhl v lednu 1849 Windischgrätz k Budínu a Pešti. Po počátečním vítězství byl Windischgrätz poražen u Hatvanu a vystřídán generálem Weldenem a  generál Götz poražen u Vácova.  Kossuth sesadil v Debrecíně Habsburky z uherského trůnu a vyhlásil republiku, jejímž diktátorem se stal.  V květnu 1849 se sešel František Josef I. s ruským carem Mikulášem, který mu přislíbil pomoc při potlačení maďarského odboje. V zahraničí hledali pomoc i Maďaři a to především prostřednictvím hraběte Telekiho a hraběte Gyuli Andrássyho. Vrchní velení císařského vojska se ujal generál Hanyau. Po sadě porážek maďarského vojska  a odstoupení Kossutha, ustupoval nový diktátor Görgey před Rusy k Világoši, kde se 13. 8. 1849 vzdal ruskému generálu Rüdigerovi. V Aradu a Pešti začali svou činnost vojenské soudy. Kossuth a další uprchli do Turecka. Habsburkové se opět pokoušeli řídit impérium z Vídně, ministr vnitra Bach zaplavil zemi loajálními císařskými úředníky a tajnou policií. Úřední řečí byla opět němčina a Vídeň se snažila monarchii unifikovat.

Slovenské obrození

       Slováci i další národy v uherském soustátí se vehementně snažili o prosazení své národní svébytnosti a sjednocení pravidel svého jazyka. Především u Slováků hrála jazyková otázka velmi zásadní roli. Jestliže čeština měla být oživena, pak spisovná slovenština jako taková měla teprve vzniknout a vzorem spisovné slovenštiny se stala právě čeština. Dnešní chápání slovenského sebeurčování je stále především z vlasteneckých snah stavěno do nesprávného historického kontextu. Je třeba si uvědomit, že Slovensko doposud nikdy neexistovalo, nemělo politickou moc, ale v širší míře ani vlastní národní povědomí. Již během 10. až 12. století bylo území obydlené Slovany - „Slováky“ postupně začleněno do uherského soustátí a snaha vštěpit národní povědomí širším masám obývajícím hornouherské území prostřednictvím pár evangelických církevních hodnostářů či vzdělanců, především od přelomu 16. a 17. stol. (ojediněle i aristokratů jako na panstvích palatina hraběte Thurzo), nemělo velkou odezvu. Stavy doposud bojovaly za svá práva stavovská a náboženská, nikoliv národní a poddaní se takovými myšlenkami vůbec nezaobírali. I když se z pramenů dozvídáme, že spory na sněmech a ve městech měly národní charakter, vždy se jednalo o místní či regionální spor tamních obyvatel různého původu, nikoliv však o spor celonárodní. Slovenština se udržela především v horských oblastech spíše jako nářečí, které uherská a od dob nacionalistického Kossutha maďarská politika a kultura příliš nepoznamenala. Už vůbec pak není možné například srovnávat na jedné straně české a chorvatské snahy o osamostatnění se svého státu se slovenskou snahou o utváření nového vlastního státu, který nikdy neexistoval. Slováci v tomto směru měli před sebou velmi těžkou a pro nacionalisticky smýšlející Maďary také nemyslitelnou úlohu. Pokusy o ustanovení spisovné slovenštiny vycházely převážně z církevních kruhů a předlohou byla ve velké míře i čeština jako příbuzný srozumitelný jazyk. Nejvýznamnější byly snahy Ludovíta Štúra, Antona Bernoláka, či Juraje Palkoviče.

Technický pokrok i v Uhrách

       Technický a ekonomický pokrok v tehdejší Evropě se nevyhnul ani Uhrám. Symbolická byla v tomto ohledu událost roku 1818, kdy za velkého obdivu vplul do prešpurského přístavu první parník na Dunaji. Začaly se stavět železnice a to v letech 1839-1846. Tehdy byla vystavěna první koňská dráha v Uhrách, jenž vedla z Prešpurku do Trnavy. Celkově však Uhry v Evropě viditelně zaostávaly. Hlavním důvodem vedle válek byl i stále platný feudální systém, který brzdil rozvoji. Většinu obyvatel tvořili poddaní zabývající se zemědělstvím. Feudálové stále pevně drželi půdu a feudální dávky a robota na vrchnostenských statcích vedly k tomu, že sedlák ztratil zájem o práci a nedůvěřoval novinkám. Taktéž počet parních strojů byl v rámci monarchie malý.

František Josef I. a rakousko-uherské vyrovnání

       Vnitřní poměry v habsburské monarchii ovlivňovala stále více zahraniční politika,  kráčející  od neúspěchu k neúspěchu. Nejprve po porážce maďarského nacionalistického povstání potlačil František Josef I. i obdobné snahy v Itálii, které navíc stejně jako Německo volalo po sjednocení. R. 1849 porazil maršál Radecký sardinského krále Karla Alberta u Custozzy a Novarry a Rakousko získalo zpět své državy.  Od té doby se však mladý císař potýkal jen s potížemi. Po prohraných bitvách u Magenty a Solferina v r. 1859 proti francouzskému císaři Napoleonovi III. ztratilo Rakousko Lombardii s Milánem a císař vydal Únorovou ústavu pro všechny země monarchie, která vzbudila odpor v uherských a českých zemích jakožto i v Haliči. V r. 1864 ještě Rakousko po boku Pruska, jenž je v této době vedoucí hospodářskou i vojenskou silou v Německu, dobývá dánská území Šlesvicko a Holštýnsko, ale o dva roky později se už Prusko ukazuje jako vážný konkurent, soupeřící s ním o vedoucí postavení mezi německými státy. Nepřátelství obou států vyvrcholilo v prusko-rakouské válce (1866), v níž  Rakousko utrpělo katastrofální porážku po ztracené bitvě u Hradce Králové. Prusko vytlačilo Habsburky z Německého spolku, r. 1867 přišli o Benátsko a museli uznat sjednocené království Italské. Tyto události měly velký vliv pro maďarskou vlasteneckou šlechtu. Porážka r. 1866 vyvolala další vážnou vnitřní krizi a v této situaci se Vídeň rozhodla ustoupit uherskému (resp. maďarskému) tlaku a vyrovnat se s Maďary. Tím definitivně skončily i maďarské rebelantské snahy. Rakousko-uherským vyrovnáním (4.2.1867) byla monarchie rozdělena na dva samostatné státy. Na Uhersko (Zalitavsko) a ostatní země (Předlitavsko). 14. 11 1868 se úřední název změnil na Rakousko-Uhersko (resp. Říše rakousko-uherská), země byla spojena personální unií – tedy společným panovníkem a společná byla i zahraniční politika, vojenství a finance. Všechny ostatní záležitosti si řídily oba státy samostatně prostřednictvím vlastního sněmu a vlastní vlády. Ještě r. 1868 došlo také k vyrovnání  mezi Maďary a Chorvaty, jimž bylo na základě historického práva přiznáno zvláštní postavení v Uhrách. Zároveň také maďarská vláda odmítla národně politických práv všem ostatním národům a národnostem v zemi. Srbové a Rumuni se snažili prosadit zákon o zajištění svébytnosti a rovná práva všech národů v Uhrách. Slováci neměli ve sněmu žádné zastoupení, takže nemohli ani nic žádat. Podporovali však samozřejmě srbské a rumunské poslance. Maďarština byla uznána jako úřední jazyk v Uhrách a jiné národy byly postaveny do pozice jako etnické skupiny. Což se zdálo být pro Maďary logické a správné v kontextu historického vývoje Uherska. Uhry založili především Maďaři a také jen oni až do počátku 14. stol. své zemi vládli. Z jejich pohledu tedy nebylo téměř možné politicky zrovnoprávnit ostatní národy v zemi. Jiná otázka je, do jaké míry bylo toto politické rozhodnutí nutné a jak moc velkou roli zde sehrála maďarská hrdost a nacionalismus. Na vzniku a chodu Podunajské monarchie se totiž podíleli stejně tak i Němci, Chorvati či šlechta slovanského původu v Horních Uhrách a to nechtěla nová nacionalistická maďarská vláda připustit. Díky této nerozvážnosti tak především tito nacionalisté pomalu, ale jistě pohřbívali starou monarchii.  Je potřeba také poznamenat, že jednotlivé národy si mohly zřizovat vlastní kulturní a hospodářské spolky a například i slovenština se mohla používat jako úřední jazyk v nižších úřadech či lidových školách. Až r. 1869 se prosadili tři slovenští politici ve volbách do sněmu. Bylo to více než nic, ale i tak mohli ve sněmu projevovat jen nadšený souhlas nebo vznášet formální protesty. Nejvýznamnějším slovenským politikem této doby byl Viliam Pauliny-Tóth. V r. 1873 došlo ke sloučení Budína a Pešti a hlavním městem Uher se tak stala Budapešť     

       Rakousko-uherské vyrovnání bylo na jednu stranu zadostiučiněním hrdým a vznešeným Uhrám, na tu druhou i fatální chybou s katastrofálními důsledky. Češi v Předlitavsku a díky nekompromisní nacionalistické maďarské vládě v Uhrách i tamní slovanské národy ztratily motivaci angažovat se „pro císaře pána a jeho rodinu“ a v první světové válce jejich nechuť bojovat nemohla být po právu označena  jinak než za velezradu. Naopak Maďaři zůstali až téměř do posledního dechu věrni posledně korunovanému uherskému králi, císaři Karlovi I. Rakousko-uherským vyrovnáním získal habsburský dům věrného spojence, jenž statečně a loajálně umíral za monarchii. K vyrovnání nemálo přispěla i manželka Františka Josefa I. bavorská princezna Alžběta, rakouská císařovna zvaná Sissi. Její láska k Uhrám a jejímu lidu udělala kolikrát mnohem více, než-li ta nejlepší politika. Za hlavní tvůrce dualismu jsou pak označováni především Ferenc Deák a hrabě Gyula (Julius) Andrássy.

Poslední rakousko-uherský císař, SVĚTOVÁ válka a pád starého mocnářství 

Nový císař Karel I. (1916-1918), byl o mnoho schopnějším politikem a panovníkem nežli jeho prastrýc a symbol starého mocnářství František Josef I. Bohužel však osud dějin nedal tomuto nadějnému vladaři čas a prostor pro realizaci svých plánů a restaurování celé monarchie. Karel I. byl vzdělaný, rozvážný a oblíbený v Rakousku, Uhrách i Čechách. V prosinci r. 1916 se nechal společně se svou manželkou Zitou Burbon-Parmskou korunovat na uherského krále (jako Karel IV.) a královnu v chrámu sv. Matyáše v Budapešti. Více korunovací již bohužel nestihl. Během první světové války jenž se rozpoutala r. 1914 po zavraždění následníka rakouského trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´ Este srbským nacionalistou Gavrilo Principem v Sarajevu, se snažil uzavřít rychlé příměří prostřednictvím bratrů své choti, princů z francouzského rodu Burbon-Parma, leč bezúspěšně. Přesto se nevzdával a dělal vše pro zrovnoprávnění všech národů v zemi a udržení mocnářství. Jeho snahy však byly podkopávány nacionalisty v různých částech monarchie. Zejména pak v Čechách T. G. Masarykem a E. Benešem, v Horních Uhrách pak Milanem Rastislavem Štefánikem. Osobnostmi vzdělanými a uznávanými, však zaslepenými svým nacionalismem, často nechápající historickou kontinuitu a samotný smysl dějin. Lidmi jako „husitský“ Masaryk, jenž si později budoval stejný kult osobnosti a stavěl se do stejné autoritativní pozice, která mu tolik vadila například u Františka Josefa I. Jak se později ukázalo, Palackého předzvěst, že pokud padne Rakousko-Uhersko, Češi se poté neubrání silnějším okolním sousedům, především Německu a Rusku, se stala skutečností. Východiskem a z dnešního pohledu i jediným slibným řešením do budoucna bylo prosazení tzv. belvedérské politiky, tedy federalizace celé monarchie, kterou Karel I. také připravil a nakonec vyhlásil. V Horních Uhrách se slovenským nejvýraznějším představitelem tohoto trendu stal novinář Milan Hodža. Ukázalo se, že po brestlitevském míru s Ruskem nastala Masarykovi i Štefánkovi kritická chvíle. Dohodové mocnosti byly ochotné jednat s Rakouskem-Uherskem o míru separátně na Německu. A mír by nacionalistům v jednotlivých zemích monarchie nepřišel vhod, neboť jim v současné době ještě nezaručoval rozdělení  monarchie. Zachránily je až úspěchy především československých legií v Rusku, Sixtova aféra a změna postoje Itálie vůči rozbití Karlova císařství (Italové dlouhou dobu nebyli nakloněni rozbytí rakouské monarchie a myšlence vzniku nových států). Na konci roku 1918 přišla kapitulace Rakouska-Uherska i Německa. V červnu 1919 byla podepsána versailleská mírová smlouva s Německem a 10. 9. 1919 saintgermainská mírová smlouva s Rakouskem. Císař a král Karel I. nikdy neabdikoval, ale 23. 11. 1918 se dočasně (leč navždy) vzdal uherského trůnu.