Čachtická
paní Alžběta Báthoryová jako krvavá grófka
erb
rodu Báthory
O Alžbětě Báthoryové jako „čachtické
paní“ byla napsána řada uměleckých děl, básní i filmového zpracování.
Nejznámějším se stal pravděpodobně román „Čachtická paní“ od J. Nižňanského,
který však nevychází jen ze skutečných faktů, ale drží se i tradičních
mýtů a pověr. Již věrohodněji se zabýval osudem krvavé hraběnky ve své
monografii J. Kočiš a v neposlední řadě r. 2003 vydal poslední část
své románové trilogie, která se převážně drží historických faktů i
reálného děje Andrej Štiavnický.
Hraběnka Alžběta
Báthoryová je považována za nejhrůznější vražedkyni v dějinách Uher.
Narodila se r. 1560 v Nyírbátoru jako dcera župana hraběte Jiřího Báthoryho
z ecsedské větve rodu a Anny, dcery sedmihradského vévody Štěpána Báthoryho
(1477-1534) ze somlyóovské větve rodu. Alžběta byla příslušnicí mocné a
věhlasné rodiny jedné z nejmocnějších v Uhrách i Evropě.
Její předkové svůj původ odvozují ze starobylého rodu Hunt-Poznan,
který se vzpomíná už v 10. století za panování uherského krále Štěpána.
Příjmení Báthory začali používat od r. 1279, kdy se usadili v lokalitě
Báthor. Postupně se tento rod zařadil mezi nejbohatší v Uhrách. Jeho
členové působili v mnohých významných politických i církevních
funkcích a zastávali ty nejvýznamnější úřady v zemi. Jejími strýci
byli sedmihradský kníže a pozdější polský král Štěpán Báthory
(1533-1586) a sedmihradský kníže Krištof Báthory (1530-1581). Její bratr
Štěpán byl zemským soudcem a županem Szabolcské, Somogyovské a Satumarské
stolice. Její syn Pavel (1598-1633) byl vysokým stoličným hodnostářem,
dcera Anna manželkou hlavního kapitána zadunajských vojsk Mikuláše Zrínského
(1580-1622) a Kateřina manželkou zemplínského župana Jiřího Drugetha. Alžbětiným
bratrancem (synem Krištofa) byl sedmihradský kníže Zikmund Báthory.
Ve
svých patnácti letech byla provdána za župana a hl. kapitána uherských
vojsk hraběte Františka II. Nádasdyho
(1555-1604). Taktéž velmi krutého a sadistického vojáka, jenž disponoval
obrovskou silou a byl postrachem nejen pro turecká vojska. Alžběta žila střídavě
na rodinných panstvích po celých Uhrách, nejčastěji v Sárváru,
Keresztúru, Čachticích, Vranově na Topľou a v palácích v Prešpurku
(Bratislavě) a Vídni. Na svou dobu byla velmi vzdělaná, hovořila latinsky,
maďarsky i německy. Se svým manželem udržovala společenské styky s předními
uherskými magnátskými rodinami v monarchii, především pak s rodinou
hraběte Jiřího Thurzo. Nádasdy a Thurzo se
spolu seznámili v době tureckých válek. Jejich rodiny se pak vzájemně
navštěvovaly, chodily na svatby svých dětí a manželky obou si vzájemně
dopisovaly. Nejmasovější vražedkyně v uherských dějinách, počet
jejích obětí dle pověsti byl 650 (současní historici uvádí spíše na
300 obětí, naopak A. Štiavnický podle posledních průzkumů uvádí až na
3000 obětí), týrala své vězně hrůznými způsoby. Polévala je nahé
studenou vodou v zimě na mrazu dokud zcela nezmrzli, propichovala
jehlicemi a jehlami za nehty, týrala hořícími svíčkami nebo žhavé
jehlice či železa vkládala do genitálií svých obětí, přičemž dívky
umíraly ve strašných bolestech. Ne vždy však její oběti zemřely. Převážně
mladé dívky získávala prostřednictvím svých přisluhovačů pod záminkou
služby na svých hradech, únosy z domovů a chytáním na cestách. Nešlo
přitom vždy jen o děti-siroty, ale i o děvčata z chudších šlechtických
rodin. Nejvíce mladých dívek umučila v Čachticích a Sárváre, ale i
v Prešpurku a Vídni. Z lékařského hlediska šlo o nemocnou
impulsivní sadistku, přičemž krutosti na ženách páchala pod tlakem
neodolatelného vnitřního impulsu. Dispozice ke krutosti se přitom v její
rodině projevovaly vcelku často. O její činnosti věděli od začátku
(prokazatelně od r. 1585) kromě jejích přisluhovačů i úředníci na
panstvích, kteří se však obávali vše prozradit. Věděl o nich pravděpodobně
i manžel František Nádasdy, který je nejen kryl, ale v mnohém i
inspiroval svou ženu. Masové vraždění „krvavé grófky“ vyvolávalo
odpor poddaných natolik, že například v Čachticích nemohla ven z hradu
bez ozbrojeného doprovodu ani ve dne. Její zločiny se ovšem nedalo zakrývat
věčně, nehledě na to, že v širokém okolí jejích hradů se nacházely
zbytky částí lidského těla, které přisluhovači Alžbětiny špatně
zakopaly a vlci zcela nesežraly či je po zimě odkryl sníh a psi a vlci
roznesly po krajině. Mrtvoly byly pohřbívané nejen v polích a lesích,
ale i na hřbitovech či v obilných jámách. Na konci r. 1603 zasílá vážně
nemocný Nádasdy dopis hraběti Jiřímu Thurzo, kde ho žádá o
ochranu své rodiny – dětí i manželky Alžběty Báthoryové i rodinného
majetku. Nádasdyho kromě přátelství k Thurzovi spojoval i nepřímo příbuzenský
vztah, do něhož se dostal právě přes rod Báthory. Obě rodiny navíc pojí
i další příbuzenské pouto, když ovdovělá Alžběta provdala starší
dceru Annu za Mikuláše Zrínského (1580-1622), hlavního kapitána zadunajských
vojsk a bratrance Jiřího Thurzo. Alžběta nadále páchá své zločiny a po
smrti svého muže buduje na Čachtickém hradu mučírny. Její zuřivost a
nelidskost se však stále více dostává na veřejnost. Pod tlakem proti zločinům
čachtické paní veřejně vystoupil až protestantský kazatel Š. Maďari
v Sárvári, přímo králi napsali dopis obyvatelé Čachtic a sám čachtický
farář J. Abrahamides-Ponický se obrátil o pomoc na svého nejvyššího
nadřízeného superintendanta Eliáše Lányho do
Bytče. Král Matyáš II. proto 5.3.1610 ukládá hraběti Thurzo, tehdy již
uherskému palatinovi (nejvyššímu zemskému správci a soudci po králi), prošetřit
tyto zločiny. Vyšetřovateli byli členové prešpurského tabulárního
soudu Ondřej Keresztúry a Mojžíš
Cziráky. Palatinovi Thurzo nastávají těžké chvíle. Jeho odpůrci
pod vedením hraběte Petra Fábryho, kardinála
Forgácha a Imricha Megyeriho žádají řádné
prošetření a veřejný soud. Thurzo ví, že by měl podle platných feudálních
zákonů za takovéto zločiny poslat i tak vysokou šlechtičnu jako byla Alžběta
Báthoryová před soud a na trest smrti (nehledě na to, že mezi oběťmi jsou
i šlechtičny),
ovšem na druhou stranu takovou situaci nemůže připustit. Jsou pro to důvody
osobní – přátelské a příbuzenské i politické. Alžběta jakožto příslušnice
přední uherské aristokracie měla mocné příbuzné a jejím odsouzením by
byly ohroženy nádasdyovské majetky a veřejná potupa celé rodiny. Alžbětin
synovec Gabriel Báthory byl sedmihradským knížetem a Thurzo nesměl dát
podnět nepokojnému Sedmihradsku k dalšímu otevřenému sporu proti Habsburkům.
Navíc Thurzův dvorní rádce evangelický superintendent Lány předává hraběti
dopis od čachtického faráře, který ho utvrzuje z možného vojenského
konfliktu ze strany sedmihradského knížete Báthoryho. Jak se ukazuje, tak vážnost
tohoto nebezpečí přikrášlila sama Alžběta, aby zastrašila bezmocného čachtického
faráře. Uherský palatin hrabě Thurzo se rozhoduje splnit slib daný Nádasdymu,
zdržuje vyšetřování a spolu s Alžbětinými zeti domlouvá plán na záchranu
rodinného majetku. Pod jejich nátlakem sepsala Alžběta tajně testament, ve
kterém celý majetek odkazuje svým dětem. Alžběta věděla o vyšetřování,
které se proti ní vede, ale stále spoléhala na své postavení. Přesto měla
v Čachticích připravenou kolonu vozů na útěk do Sedmihradska. Jakmile
byl Thurzo informován o výsledcích vyšetřování, rozjel se 29. prosince
1610 společně s Alžbětinými zeti a oddílem vojska do Čachtic. Zde údajně přistihli
Alžbětu přímo při mučení mladých děvčat. Podle domluveného plánu
ji palatin Thurzo na místě odsoudil na doživotní vězení
na Čachtickém hradě a okamžitě ji i uvěznil.
Na
palatina Thurzo jsou vyvíjeny opětovné nátlaky ze všech stran. Především
pak další příbuzný Alžběty, sedmihradský kníže Zikmund Báthory požaduje
propuštění čachtické paní s tím, že sám se postará o její diskrétní
dožití na některých z jeho panství v Sedmihradsku. V lednu
1611 se ve Velké Bytči konal soudní proces s Alžbětinými přisluhovači
Janem Ujvárim (Fickem), jenž byl odsouzen k trestu smrti setnutím hlavy,
Helenou Jóovou a Dorotou Szentesovou, které byly odsouzeny taktéž na smrt upálením
zaživa. Předtím jim kat železnými kleštěmi odštípl prsty na rukách.
Rozsudek byl tentýž den vykonán. O pár dní později odsoudili a upálili zaživa Majerníkovou z Myjavy, obviněnou z čarodějnictví a příprav jedů,
které si u ní Alžběta Báthoryová objednávala. Tím ovšem vše neskončilo
a panovník vidíc stále možnost zisku Nádasdyovského majetku pro královskou
korunu, nařizuje 14. 1. 1611 palatinovi nové vyšetřování. Ke králi
se donesly nové informace a panovník nařídil vídeňské komoře odsoudit Alžbětu Báthoryovou k trestu smrti. Thurzovi se však podařilo i toto nařízení
odvrátit. Panovník se navíc dozvídá o testamentu, jímž byl majetek Nádasdyů
odkázán dětem a tudíž by nepřipadl královské koruně a pravděpodobně
proto ztratil i o tento případ zájem. Veřejný soud se
tak s „krvavou grófkou“ nikdy nekonal a Alžběta zemřela
21. srpna 1614 uvězněna na Čachtickém hradu. V listopadu téhož roku
jí pochovali v kryptě čachtického kostela. Podle jiných zdrojů je Alžběta
pochována v rodinné hrobce v Sárvári.
Krutost a útlak čachtické paní se přenášel dál v lidových pověstech a postupně se Báthoryová
stala hrůznou legendou. O jejím sadistickém mučení se dochovalo mnoho příběhů,
které byly z velké části i přikrášleny například koupelemi v krvi
mladých dívek či zavíráním žen do tzv. železné panny, zařízení na
popravu zvlášť krutým způsobem, kdy oběť dali do duté figury lidské
postavy jenž se mechanicky zavírala, přičemž železné klíny odsouzeného
probodly. Ani krvavé koupele ani železná pana se však nikdy neprokázaly. Z lékařského
hlediska bylo koupání v krvi kvůli zkrášlení nesmyslné, krev se
rychle sráží, stydne a zapáchá. Taktéž použití železné pany už v době
Báthoryčky (přelom 16. a 17 stol.) se zdá být nepravděpodobné. Podobná
pana se snad uvádí v inventáři
Trenčína až r. 1678.
Doposud nevyjasněný problém však tkví především v otázce, zda se sama
Alžběta nestala obětí své doby. Období 16. a 17. stol. se v celé Evropě
vyznačuje mocenskými boji nejen mezi státy, ale i královskou korunou a předními
feudály. Nebylo tomu jinak ani v Uhrách, kde se Habsburci snažili protlačit svou
centralistickou vládu, protireformaci a mocenskou převahu nad Turky. Alžběta,
jako členka mocného a téměř nezávislého rodu jejíž příbuzní stáli v čele země, o
kterou probíhal politický habsbursko-turecký (křesťansko-muslimský) boj, stála
uprostřed všeho dění. Navíc krutost nad poddanými a vrozený sadismus v rodě Báthoryů nebyl v této době neznámý.
Proč tedy takový hon právě na Alžbětu? Řada
historiků se přiklání k verzi, že Alžběta byla jen osobou na špatném místě a v
nesprávný čas. Na jedné straně se zde odehrával politický boj mezi hrabětem Thurzo jako palatinem uherským a sedmihradskými knížaty z rodu Báthory,
z jiného pohledu je tu králův zájem o majetek Nádasdyů a Báthoryů, jenž zde
brání hrabě Thurzo z pozice příbuzného Báthoryů a přítele zemřelého chotě Alžběty.
V neposlední
řadě nemůžeme přehlédnout snahu Habsburků o kontrolou nad Sedmihradskem a tím i
omezit vliv rodu Báthory na toto území. Nicméně ať už na pozadí toho příběhu bylo cokoliv,
sadismus krvavé grófky je nepochybný stejně tak, jako přínos jejího života do
literatury a byznysu dnešní moderní doby.
