ISSN 1802-0488
 

Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského království a rodu Lány

   www.uhersko.com

Všechna práva vyhrazena ISSN 1802-0488

                                                                                Rytířské řády

                                    Uherský Dračí řád



    Vznik rytířských řádů

     Když byl r. 638 Jeruzalém dobyt muslimy a na Chrámové hoře byla postavena mešita Al-Aksá a Skalní dóm, přiostřil se již tak dlouhá staletí trvající náboženský spor o posvátné město do nebývalých rozměrů. Evropa se dále utvářela na křesťanských základech a představitelé evropských mocností vzhlíželi s nadějí k znovuzískání Svatého hrobu. Na počátku 11. století nastávají první potíže v doposud volném přístupu křesťanů a židů ke svatým místům když fátimovský chalífa al-Hákim bin Amr Alláh začal pronásledovat křesťany a nechal zničit chrám Božího hrobu v Jeruzalémě. Se vzestupem moci seldžuckých Turků pak přichází dodnes trvající nábožensko-politické spory o Svatou zemi a Jeruzalém. Po porážce byzantského vojska v bitvě u Mantzikertu (1071) Seldžukové ovládají velkou část Malé Asie a na šíitských Fátimovcích dobývají r. 1078 i Jeruzalém, který sunnitští Turci vyplenili a Araby pobili. I přes tehdejší rozkol v křesťanské církvi byzantský císař Alexios I. Komnenos navazuje kontakt s představiteli západních křesťanských zemí s myšlenkou získat nazpět území dobytá Seldžuky. Samotný Jeruzalém r. 1095 znovu dobývají egyptští Fátimovci, kteří vyplenili město a vyhnali zbylé křesťanské obyvatelstvo. Téhož roku vyzval papež Urban II. na synodě ve francouzském Clermontu západní křesťany k boji proti nevěřícími a osvobození Božího hrobu. Do této doby přitom nebylo možné spojovat křesťanskou víru a její šíření s násilím. Pod tíhou reformy církve, nových myšlenkových proudů i rozpínavosti muslimů ve jménu Alláha v Malé Asii se však toto přesvědčení mění a převládá názor, že ochrana poutníků i Božího hrobu má být prioritou křesťanského šlechtice a rytíře. Společně s vyhlášením první křížové výpravy do Svaté země vznikají i první rytířské řády.

Ty měli mít původně ochranou funkci se starostí o nemocné poutníky, což však v důsledku vývoje vojenské situace na Blízkém východě vzalo brzy za své a převládla potřeba rytířů k boji, šíření křesťanství a ochraně nově vzniklých prvních křižáckých států ve Svaté zemi Eddeského hrabství (1098-1144), Antiochijského knížectví (1098-1268), Tripolského hrabství (1104-1288) a Jeruzalémského království (1099-1291).
     Z rytířských řádů byl jako první založen r. 1113 Řád johanitů (známý rovněž pod názvem Řád maltézských rytířů). Prvním velmistrem řádu byl do r. 1120 Gerard Tenc a po něm do r. 1160 Raymond z Provence. Druhým byl nejslavnější z nich Řád templářů - Chudí rytíři Krista a Šalomounova chrámu a byl založen devíti francouzskými rytíři v čele s Hugonem de Payns a Godefroyem de Saint Omer r. 1118/19. Třetím významným řádem z dob křížových výprav byl Řád německých rytířů založený r. 1190 brémskými a lübeckými kupci při obléhání Akkonu. R. 1211 je uherský král Ondřej II. povolal do Sedmihradska na obranu východních hranic uherského království a ve snaze posílit šíření křesťanství v této oblasti. Když se pak představitelé řádu snažili o získání jim svěřeného území v Uhrách pro sebe natrvalo, Ondřej II. je r. 1225 vyhnal ze země. Prvním vysokým mistrem řádu byl Heinrich I. Walpot von Bassenheim (1198-1200). Zvláštním řádem vzniklým za dob křížových výprav byl Řád svatého Lazara Jeruzalémského. Ten byl založen rytíři jenž onemocněli ve Svaté zemi převážně malomocenstvím a museli tak opustit své rytířské řády. Svůj věhlas získali především za panování jeruzalémského krále Balduina IV. (1173-1184) jenž sám trpěl malomocenstvím.

 

     Uherský rytířský Dračí řád

     Pádem Akkonu r. 1291, poslední državy křižáků ve Svaté zemi, skončila éra velkých výprav ve jménu Ježíše Krista na Blízký východ a do Jeruzaléma. Nezanikla však potřeba ochrany křesťanství a samotných evropských států jenž byly založeny na křesťanských základech. Turecká – osmanská rozpínavost nadále ohrožovala okolní státy a bylo na jednotlivých křesťanských panovnících aby často sami nebo jen s malou pomocí drželi své hranice stůj co stůj. Tak i později vznikaly po celé Evropě další rytířské a rytířsko-duchovní řády. Jedním z nich byl i Ordo equestris Draconis Hungariae neboli uherský rytířský Dračí řád.

     Dračí řád byl založen 12. 12.1408 uherským králem, později též římským císařem a králem českým Zikmundem Lucemburským a jeho manželkou Barborou Celjskou (z Celje). Důvodů pro to bylo několik. Jednak šlo o prestiž uherského království i samotného Zikmunda a především pak o tah politický, jak si zabezpečit podporu domácí šlechty i okolních států v boji proti Turků a husitům a to v zájmu ochrany křesťanství. V druhé řadě šlo i o podporu Zikmundových nároků domácí šlechtou v Uhrách a Čechách. Při bližším zkoumání života Zikmunda Lucemburského však nakonec přicházíme k tomu, že založení řádu z důvodu ochrany křesťanství bylo až na druhém místě, zatímco prioritou byla právě podpora jeho samotného. Zikmundův řád byl inspirovaný či měl navázat na tajný řád draka sv. Jiří založený r. 1318 srbským rytířem Milošem Obilićem, jenž měl za cíl zavraždit tureckého sultána Murada I.

     Uherský řád Draka byl světský rytířský křižácký řád, jehož insigniemi Zikmund nejdříve vyznamenal své přívržence v Uhrách a poté ho získávali i šlechtici a panovníci v zahraničí. Řád měl původně 24 stálých členů. Vedle krále a královny, což bylo v té době velmi neobvyklé a dodnes nejsou známy přesné důvody proč byla členem řádu i žena, se zakládajícími členy stali příslušníci šiklóšské panské ligy, 13 nejvyšších zemských hodnostářů a šlechtici oddaní Zikmundovi. Znakem byl stočený drak s chvostem okolo krku, jenž byl na hřbetu rozetnut do tvaru kříže a heslo „O QUAM MISERICORS DEUS, IUSTUS ET PATIENS“ – „Ó, jaký milostivý je Bůh, spravedlivý a trpělivý“. Drak znázorňuje v křesťanské církvi zlo-ďábla a v tomto případě i nepřátele křesťanství tedy Turky a husity a sv. Jiří byl přemožitelem ďábla a ve středověku rovněž obrazem hrdiny – rytíře chránícího křesťanskou víru. Vedle něj byla patronem řádu i sv. Margita. Později měl řád velké množství čestných členů z nejpřednějších evropských rodin a tato společnost „se znamením draka“ tak ve své době získala velkou prestiž. Přibližně po dvou měsících působení řádu se k němu přidal i rakouský vévoda Arnošt Habsburský – Železný společně s jeho rytíři řádu Salamandra. Jeho členové nosili insignie stále na oděvu. Členství v řádu přinášelo šlechticům, především těm domácím, které Zikmund potřeboval pro svou podporu zvláštní výsady. K privilegiím členů patřila například skutečnost, že případný spor mezi členem řádu a králem byl řešen smírčím soudem uvnitř řádu. Řádní členové měli právo zúčastnit se projednávání státních záležitostí a v případě smrti člena měl král povinnost ochránit vdovu a sirotky. Zikmundova vláda jak v Uhrách tak i v Čechách byla dost nejistá a nestála na pevných základech. R. 1401 byl dokonce zajat domácí uherskou šlechtou, která se ho snažila sesadit z trůnu. V Čechách byl neoblíben především díky svému postoji vůči Janu Husovi a byl posměšně již od dětství nazýván „liškou ryšavou“ (kvůli jeho zrzavým vlasům). V Uhrách mu pak nadávali „českou sviní“. Musel tedy stabilizovat zemi i svou pozici. Je třeba také zdůraznit, že samotná osobnost Zikmunda, ač především ve starší literatuře nikterak opěvována, je dnes historiky hodnocena jako velmi významná. Zároveň u Zikmunda vidíme jeho toužebnou snahu stát se pravým rytířem, ochráncem křesťanství, dobyvatelem ve jménu Ježíše Krista. I když jeho válka s Turky nebyla příliš úspěšná, nikdy ho neopustila myšlenka osvobození Svatého hrobu a vedení velké křížové výpravy do Jeruzaléma. Pro toto vše byl založen rytířský řád Draka, jenž se ve své době stal skutečně významným. Ke konci vlády Zikmunda, kdy byl nejen králem uherským a českým, ale také římským císařem, však už nešlo ani tak o uzavřený řád posilující jeho osobní moc, ale o jakýsi prestižní spolek evropského významu. Po Zikmundově smrti však velmi rychle ztratil svůj glanc i vliv. Rytířský řád Draka přečkal až do nástupu Habsburků na uherský trůn, kdy byl později nahrazen řádem Zlatého rouna. Symbolika draka se pak dostala i do heraldiky. Jednotliví členové řádu si svůj erb obtáčely postavou draka a ten se pak dědil i na potomky. Nejvýznamnějšími členy řádu z domácí uherské šlechty jenž stáli při Zikmundovi byli především uherský palatin Mikuláš Gara (Gorjanský) a jeho bratr Jan, Herman hrabě z Celje a jeho syn Fridrich, bratislavský župan Stibor ze Stiboric, Peter Brezovický či italský vojevůdce v uherských službách Pippo Spano z Ozory (celým jménem Filippo Buondelmonte degli Scolari di Tizzano). Dále za věrnost Zikmundovi byli členy řádu například Petr Čech z Levíc, páni z Pavlovic, z Perína, z Rozhanovic a později členové rodů Ballasa, Báthory, Bethlen, Csáky, Forgáč, Károlyi, Marcalli, Perényi, Rozgonyi, Török a další. Jediným českým šlechticem, který se stal členem řádu byl Čeněk z Vartemberka. Erb jeho rodu byl poté rovněž obtočen figurou draka. Mezi další významné evropské členy patřili například anglický král Jindřich V. Lancaster, polský král Vladislav II. Jagelonský, aragonský a neapolský král Alfonz V. Aragonský, rakouský kníže Albrecht Habsburský, valašský kníže Vlad II. a jeho syn Vlad III. Tepeš (Drákula), litevský velkokníže Vitold, srbský kníže Štěpán Lazarević, Brunoro della Scalla z Verony, Marsiglio Carrara z Padovy či Oswald von Wolkenstein a mnoho dalších členů významných evropských rodů.