Pavel
Lány
(okolo 1670-1733) se narodil buďto v Maťejovcích nebo v Gemeru, okr. Rymavská Sobota
Antonínu Lánymu
(1644-?) a Kateřině
roz. Purtzové. Za
manželku si vzal Barboru roz. Dűrnerovou.
Po studiích na středních školách se stává úředníkem gemerské stoli
ce.
R. 1696 je povýšený do šlechtického stavu
společně se svým bratrem
Janem a jejich rodinami,
které je vyhlášeno ještě
téhož roku "na věčné časy a to pro veškeré
potomky
obého pohlaví". V té
době už zastává funkci pokladníka a hlavního intendanta Gemerské stolice.
Byl dobrým právníkem i vědcem. Zajímal se o chemii a petrografii. Jeho
schopností si všiml i sedmihradský kníže
František
II. Rákoczi a Lány jako příslušník evangelického rodu se přidává na
jeho stranu v boji proti
katolickým Habsburkům a r. 1704 se stává vojenským komisařem
v Rákocziho armádě.
Prováděl nejrůznější chemické pokusy a mezi jinými se mu podařilo
vyrobit nehořlavý papír z azbestu. Nikdy se však tento vynález neujal, především
díky vysokým nákladům na výrobu. O dva
roky později již zastává také funkci krajinského železářského
inspektora. Své politické postavení využíval právě na zisk ze železářského
podnikání. Od r. 1696 byl spolumajitelem měděných baní v Dobšiné a od
1701 majitelem železného hamru v Betliari a pak i v Slavošovcích.
Kolem roku 1706 vlastní v Dobšiné buďto vysokou pec nebo menší
"flossofen" ve které se vyrábělo surové železo z kterého se odlévaly
potřeby pro kuruckou (křižáckou - z latin. crux = kříž) armádu. Už od r.
1704 zároveň zásobuje Rákocziho ledkem a střelným prachem. Po vítězstvích
kurucké armády u Trenčína a Trnavy, dobyl Rákoczi Prešov, Levoču a Košice,
takže měl v moci celé Horní Uhry a na sněmu v Ónodu
r. 1707 byli dokonce Habsburci sesazeni z trůnu.
Ovšem r. 1708 byla kurucká vojska citelně poražena v rozhodující bitvě
generálem Heisterem u Trenčína. R. 1709 dobývá
Heister další města včetně Kéžmaroku, kde byl kapitánem města Pavlův vzdálený příbuzný
Martin Lány-Jacoby,
kterého Heister nechal popravit. R. 1710 dobyli císařští Levoču a zvítězili u
Romhány. Poslední oddíly kuruců pak kapitulovali r. 1711, když jejich vůdce
Károlyi podepsal szatmárský mír.
Pavel Lány následoval
Rákocziho do exilu do Polska, kde však nepobyl dlouho a ještě r. 1711 se po
amnestii vrátil do Uher.
Díky zdatnému politickému balancování
zabránil svému stíhání a uchránil si i své majetky. Naopak hned roku 1711 se stává gemerským
podžupanem a tabulárním soudcem
a od roku
1712 střídavě až do roku 1729 poslancem krajinského
sněmu.
Pavel Lány se díky svému
postavení a funkcím které zastával dostal i do spojitosti s
Jurajem
Jánošíkem. S Tomášem Uhorčíkem z jeho zbojnické družiny se seznámil
pravděpodobně osobně a to díky jejich společné prorákocziovské
orientaci. Při jedné Jánošíkově akci r. 1712 byli s Uhorčíkem chyceni na
Hrachovském zámku a podžupan Lány jim tehdy pomohl z vězení. Otázkou zůstává
co ho k tomu vedlo? Zcela jistě to nebylo kvůli penězům. Dostal za to od
obou jen pár kožešin a sýrů. Taková pomoc přitom nebyla první a již za
dříve prokázanou službu dostal od Uhorčíka zdobenou pušku, jenž Jánošík
ukradl baronu Révayovi. Z nějakého důvodu musel Lány přechovávat k Jánošíkovi
sympatie či mu být nějak zavázán a to pravděpodobně z dob povstání
Františka II. Rákocziho, neboť jinak není vysvětlitelné, proč
by takto ohrožoval vysoký stoliční činitel své postavení. Každopádně Jánošíkovo
počínání bylo odlišné od známého "bohatým bral a chudým dával".
Zbojníci se mimo pravidelného pašování soustřeďovali na přepady předem
vyhlídnutých kupců a řemeslníků. Na velkostatkáře a vyšší šlechtu si
netroufali, neboť větší oddíl osobní ozbrojené družiny byl pro ně nepřekonatelnou
překážkou. Nejvíce tak utrpěli chudší zemané a majetnější sedláci či
řemeslníci. Samotné obyvatelstvo již ani nemělo žádnou chuť podporovat
tyto zbojníky. Po potlačení Rákocziho povstání nastal v zemi relativní
klid, Turci byli vytlačeni z Uher a tento poklidný stav narušoval jen Jánošík a jemu
podobní. Nebyl na vesnicích vítán a obyvatelé považovali "horných chlapcov" za vyvrhele a škodili jim kde mohli.
Své ještě lepší postavení než za Rákocziho opět využívá
Pavel Lány k podnikání. Od r. 1711 je majitelem dvou železných hamrů v Dobšiné. V
roce 1715-16 dává Lány postavit novou železnou huť "Officina
chalybiacea seu massa". V následujících letech se snaží
postavit vysokou pec. První byla tzv. štýrská akce v letech 1718-19,
ve které pozval odborníky ze Štýrska, ale pec nepostavili. Nechal postavit
kující výheň a válcovnu. Až r. 1722 přivedl Lányho pověřenec odborníky
ze Saska a pec postavili podle holandského vzoru. Byla to jedna ze dvou prvních
vysokých pecí v Uhrách. Lány pak získává další majetky, mj. dobšinský
pivovar a r. 1730 i hlavní část bývalého Rákocziho panství v Gemeru. Lányové
se r. 1723 zapisují do dějin díky vlastním papírovým penězům
Pavla Lányho - prvním v Uhrách, kterými platil svým robotníkům. Za Rákocziho
povstání chyběly v Uhrách peníze i jídlo. Lány tak nechal
tisknout vlastní papírové platidlo, kterým se ovšem dalo zaplatit pouze v
jeho obchodech. Jinde byly tyto peníze bezcenné.
Byly malé (v průměru měly 3 cm), kulaté s pečetí na které
byl Pavlův erb. Podle pověsti obyvatel Lányho
huty (u Dobšiné) musel sám Lány vysvětlovat své počínání u vídeňského dvora a dostal nařízeno
okamžitě všeho zanechat. Papírové peníze byly později povolené v Uhrách
používat až Marií Terezií r. 1762. R.
1725 podnikl vědec Georg Buchholtz ml. cestu do Gemeru, kde
prozkoumal s Pavlem Lánym jeskyni u Aggteleku. Tu poté nakreslili, popsali a
Buchholtz poslal téhož roku materiály Matějovi Belovi,
jednomu z nejvýznamnějších
evropských vědeckých osobností první pol. 18. století. Právě Lány
napsal pro Belovu "Notitia" historický a geografický popis gemerské župy.
Další jeho vědeckou prací byly zápisky rožnavské německé evangelické církve.
Byly napsané německy a jsou uloženy v Národním muzeu v Budapešti. Pavel Lány zemřel
r. 1733 v Dobšiné.
kronika dobšinského archiváře
Pavel Lány patří mezi nejvýznamnější
osobnosti světského života z řad Lányovců. Ti získali hlavně díky
podnikání v železářství postavení a majetek - například panství s
hradem Gemerem (v té době již spíše zříceninou) na sever od městečka
Tornali. Po Pavlovi Lánym se dodnes jmenuje vesnice Lányiho huta (Lányho huť)
u Dobšiné.
Něco málo o vztahu Pavla Lányho a města
Dobšiné se dozvídáme i z interpelace poslance Ing. Kalliny z r. 1922
citace:
XXI/4041 (překlad).
Interpelace
poslance inž. Kalliny a druhů
předsedovi vlády, jakož i ministru vnitra a ministru školství a národní osvěty
o správních a školských poměrech v německém městě Dobšině na Slovensku,
Dobšina, jediné německé město župy gemerské, leží u pramenů Slané, uprostřed
pěkných lesů v přívětivé pahorkatině. Město má veliké lesy a značné doly,
obyvatelstva však poznenáhla chudne pro úpadek hornictví, jest tedy
vystěhovalectví do Ameriky dosti značné. Obyvatelů bylo roku 1880 ještě 5592,
roku 1910 5011, roku 1919 4568.
V dřívějších dobách se ponejvíce dolovalo na železné rudy, později se obrátí i
ke kobaltu a niklu. Ve světoznámých kobaltových dolech na Czembergu se dolovalo
od roku 1830, a teprve v posledních letech před válkou byly silně tísněny
australskou konkurenci. V okolí Dobšiny pracovalo se až do poslední doby v mnoha
dolech a hutích, z nichž zvláště zmínky zasluhují doly erární, knížecí koburgské,
doly akciové společnosti rimamuráňsko-salgótariánské, železné doly hraběte
Dyonise Andrássyho a železárny Concordia.
O městě se činí první zmínka pod jménem Topsucha ve výsadním listě Bely IV., r.
1243. Původ města Dobšiny třeba vlastně klásti do r. 1326. V XV. století povstal
mezi vlastníky území, rodinami Bebek a Csetneki dlouhotrvající spor, který byl
na překážku dobšinskému hornictví. V r. 1417 měla ovšem Dobšina ráz horního
města a dostala od krále Zikmunda právo soudní a tržní. Hornictví se povzneslo
zvláště za krále Matyáše, poněvadž doly dobšinské vzal pod svoji ochranu proti
násilnému vyvlastňování Jiřího Bebeka. V XVII. století utrpělo město, - když od
r. 1556 bylo pod tureckým panstvím a v r. 1584 bylo i také spáleno- pro násilné
činy vrchností hrozné,hospodářské škody avšak nebylo oloupeno o svoji svobodu.
Za časů Thökölyho a Rákócziho byla v
Dobšině zbrojírna, která však pádem Rákócziho také zanikla. Po období Rákócziho
bylo město silně utiskováno vrchnostenským pánem Pavlem Lánym, takže hledalo
ochrany u krále; následkem toho došlo r. 1733 přeď spišskou komorou k takové
úmluvě, která městu Dobšině - vrátila jeho stará práva; města vykonávalo také až
do r. 1780 právo donace dolů.
V XVI-XVIII. století dolovalo se kromě na železnou rudu také na jiné rudy, avšak
v pravém rozkvětu byly doly v XIX. století, od kdy se na Czembergu dolovalo na
rudy kobaltové a niklové, které dosud byly považovány za bezcenné.
Od konce války jest Dobšina ochromena právě tak jako gelnické údolí, všeobecná
hospodářská krise postihla také toto kdysi kvetoucí místo německé píle. Německé
obyvatelstvo jest oloupeno o svůj výdělek, avšak také o své školy a o svá
jazyková práva. Dobšina trpí násilím těch, kdož mají moc a jest vydána všanc
poslovenštění.
Dobšina těžce trpí pod násilným útiskem nových pánů a nově dosazených úřadů. Po
staletí německá píle a německá práce povznesla město na vysokou hospodářskou a
kulturní úroveň, brutální násilí však nechce dnes ničeho věděti a tom, co
německým bylo a německým zůstalo, proti zákonu se nedbá výsměšným způsobem práv
Němců, ve škole a ve správě má býti vše poslovenštěno.
Ačkoliv děti zapsaní do státních škol ze 75 až 80% jsou Němci, vyučuje sne na
obecné škole slovensky, na občanské škole česky. Deputace rodičů, majících na
tom zájem, dostaly v Praze a Bratislavě mnoho slibů, avšak žádný z nich
uskutečněn. Ministr školství Habrman prohlásil zástupcům obyvatelstva, že
Dobšina jest slovenská a musí také slovenskou zůstati.Pánové Lichner, Gál, Čajda
až dosud blahosklonně znemožnili otevření německých škol. ......ect...
Podepsaní se
zřetelem na tyto neslýchané skandální poměry táží se pana předsedy vlády a
jmenovaných pánů odborových ministrů:
1. Ví vláda o
poměrech v Dobšině?
2. Co zamýšlí vláda učiniti, aby co nejdříve odstranila tyto poměry, které jsou
paškvilem všech právních poměrů?
V Praze dne 12.
prosince 1922.
inž. Kallina,
dr. Brunar, dr. Radda, dr. Medinger, Bobek, Simm, Knirsch, inž. Jung, Wenzel,
Patzel, Böhr, Zierhut, dr. Petersilka, Kraus, dr. Lehnert, dr. Keibl,
Schubert,dr. Schollich, dr. E. Feyerfeil, dr. Lodgman, Matzner,
Zdroj: archiv PSPČR
