|
Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského
království a rodu Lány
www.uhersko.com
Všechna
práva vyhrazena ISSN 1802-0488
| |
Příchod
Maďarů...................................................................................
Jiří Holubec
Kdo byl prvním Maďarem aneb
pátrání po nejstarší domovině........ Jiří Holubec
Po stopách Lányovců v Horních
Uhrách............................................. Jakub Svatuška
(osídlení území)
Jiří
Holubec
Naše (maďarské
dějiny) jsou bohaté na události. Je tedy s podivem, že nemáme skoro žádné obrazy
z historie.
Jen několik
obrazů v Národním muzeu, jednotlivé portréty na stěnách starých šlechtických
galerií předků a v městské galerii – to je celé naše historické umění.
Žádný
z maďarských umělců se nepředstavil tak uchvacujícím podáním výběru z bohatých
námětů našich národních dějin jako
Arpád Festy,
jehož umělecké výtvarné dílo
představuje nejdůležitější a největší události dějin naší vlasti.
Je to náš
první a největší historický obraz. Jeho věrnou reprodukcí je dřevořezba –
mistrovské dílo maďarského umělce, dřevorytce, profesora
Gustáva Morelliho,
která je současně největší
dřevořezbou na světě.
Malba obrazu
si vyžádala tři roky práce. Zhotovení dřevořezby jeden rok. Obě tato umělecká
díla mají mimořádně velkou a trvalou hodnotu a je možno je považovat za skvělý
úspěch malířského a dřevoryteckého umění.
Když
rozvineme obraz, na jeho začátku nám padnou do očí útočící, bojující Maďaři.
Ozbrojené vojsko útočí jako shora dolů do nížiny se řítící, hučící lavina. Žádná
síla na světě nedokáže odolat tomuto strašlivému útoku. Je to bojová strategie
našich předků. V útoku je největší síla. Tento způsob boje byl použit také
v bitvě u Mohuče, která se stala příčinou záhuby. Turci znali tento způsob
vedení boje a nechali Maďary takto útočit, až před smrtonosná ústí hlavní jejich
kanónů.
Na úpatí
pahorku vidíme již jen malou hrstku slovanských bojovníků. Statečně, z očí do
očí jisté smrti klade tato malá skupina odpor.
O výsledku
boje již není pochyb. Arpád, obklopen svými vojevůdci, pozoruje boj z návrší a
dává zvukem lesního rohu signál ke skončení boje.
V popředí
pod vrškem, kde stojí vojevůdci, čekají váleční zajatci v čele se starcem Latorczem a slepě hledí na vítězně zářícího vůdce cizího národa, který k nim
pronikl.
Kdo
jsou? Odkud přišli? Latorczova dcera, plna zoufalé bolesti, se drží svého
stařičkého otce. Již tuší smutný osud, který ho čeká, když poruší dohodu, kterou
uzavřel s Maďary a chopí se zbraně.
I na
tvářích ostatních zajatců je znát hrůza a zoufalství. Je to svědectví
dramatické, tvořivé schopnosti a fantazie umělce.
Nahoře
na vršku se Arpád, obklopen svými vojevůdci, dívá na bujnou vegetaci širé
roviny, která se rozprostírá před ním.
Tyto volné,
nekoneční nivy uchvátily jeho duši. Vzpomíná na ETEKÖZ, odkud se vydali
na cestu. Tato země bude vhodná pro jejich nový domov. Kdo ví, jakým silným
dojmem zahořelo srdce a duše tohoto velkého zakladatele nové vlasti. Kolem
Arpáda stojí vojevůdci ÁLMOS, ELÖD, KUND,
OND,
TASS, HUBA a TÖHÖTÖM. Na jejich tvářích je vidět, že jsou
zasaženi stejnými vnitřními pocity. Možná cítí, že Bůh Maďarů je přivedl do této
země, aby léta bez vlasti putující maďarský národ zde našel svůj věčný domov a
krví svého srdce navždy zasvětil novou vlast svému národu.
Zobrazení
oblečení, vytvoření podoby vojevůdce a dalších postav stálo malíře nemálo
námahy. Tato dějinná epocha leží v hluboké tmě a Festy musel dnešní lidový kroj
kombinovat s lidovým krojem asiatským, aby mohl národní kroj Maďarů představit
obrazem z hloubky tisíce let.
Vedle
vojevůdců na široké cestě zjeví se našim očím čelně proti nám se pohybující
čtyřspřeží, tažené voly, na němž sedí kněžna.. Jaké je to zvláštní spřežení! A
přece, v oněch časech to tak muselo být. Byla to okázalost kněžny. Jak se cesta
vinula lesy, musela ji čtyřem volům klestit sekera. Byla to snadná práce,
protože otroků byl dostatek. Lesknoucí se vybílené volské lebky vyčnívají nad
zakrytým vozem. Jsou ozdobou a současně ochranou před zlými duchy. Vozová
přikrývka vrhá stín na tvář kněžny. Navzdory tomu lze rozeznat pěkně urostlou a
vznešenou postavu vládkyně.
Také skupina
maďarských žen, které se vezou na velmi primitivních povozech, skýtá půvabný
pohled. Přestože jsou bosé a nenápadně oblečené, jsou všechny pramatkami našich
nejvznešenějších rodů. Jejich pulzující srdce jsme zdědili do našich srdcí a
způsob jejich myšlení se zachoval v našem podvědomí dodnes. Kolem dokola vidíme
kráčející buvoly nesoucí zavazadla. Naše pramatky byly na cestu bohatě zásobeny
jídlem, drahocennými koberci, látkami a věcmi potřebnými ke stanování. To bylo
věno našich pramatek, které přinesly společně se svými maďarskými srdci.
Vůz, na
kterém se vezou ženy, projíždí kolem trosek slovanského oltáře. Slovanský kněz
zbytečně přinesl lidskou oběť bohu Czernebogovi. Velký slovanský duch bezmocně
přenechal svůj oltář Damaskovi, bohu Maďarů. Obránci oltáře leží též mrtví
kolem.
Na druhé
straně cesty se tyčí strážní věž, která je zahalena dýmem. Ukryly se tam hezké
slovanské ženy, ale noví pánové této země objevili jejich úkryt. Ne, že by je
potřebovali pro sebe, ale pro své ženy, jako novodobé otrokyně, které Arpád
věnuje jednou jednomu, podruhé druhému knížeti. Za strážní věží se do výše tyčí
zasněžení Slánské vrchy (Szolyvai havasok).
Dole pod
nimi, na okraji do dáli se rozprostírajících hlubokých lesů staví Maďaři své
stany.
V popředí
vidíme jednoho z Maďarů, jak se zmocnil své kořisti. Malíř nechce nic za
skutečnosti zamlčovat. Krkavci obléhají mrtvá těla. To vše neodmyslitelně patří
k válečným hrůzám.
O to
přitažlivěji působí obraz osídlení na okraji lesa. Je to pravý mírový odpočinek.
Mohutná stáda koní a dobytka táhnou před našimi zraky dolů do nížiny. Tu a tam
zhlédneme vztyčený a napnutý stan. Během hodiny bude v kotli na ohni lákavě
vonět šťavnatý guláš a perkelt. Bude se hodovat, nebo lépe řečeno, bude se konat
hostina na oslavu vítězství.
Jeskynní
obydlí Slovanů, která se nacházejí v popředí obrazu zůstávají bez povšimnutí,
prázdná. Nejsou to však umrlčí lebky, rámující vchody do jeskyní, které odrazují
Maďary před jejich osídlením. Samotná tato jeskynní obydlí nejsou podle jejich
vkusu. Doposud stále jsou pro ně místa odpočinku stany. Až za vlády krále
Andreje I. Začínají upřednostňovat kamenné budovy.
Poslední
skupinou je „Obětování bělouše“ – mistrovsky vymyšlená a vytvořená scéna
z náboženských obřadů prastaré víry našich předků. Vrchní kněz vzdává díky bohu
Maďarů za vybojované vítězství. Z velké hranice dříví se již začíná zdvihat dým.
Před ní stojí vrchní kněz a jeho tvář i rozpažené ruce směřují k Munkačevskému
hradnímu vrchu (Munkacsi várheginek). V tomto pohybu je vidět zbožnost a
vznešenost. Bonczok ( knězovi pomocníci) vedou nádherného bílého koně a popravčí
čeká s obnaženým mečem na zvíře, které má být obětováno bohu. Okolo hranice
tančí dívky, které rozsypávají fialky (ibolyát, tisztesfuvet, vasfuvet, vérfúvet)
a jiné, dnes již neznámé léčivé byliny. Při obřadu hraje hudba.
Lidoví
hudebníci ( igriczek) rozezvučují bubny a píšťaly. Jeden ze starců udává
tleskáním takt a Maďaři, shromáždění kolem ohně zbožně čekají na proroctví.
V průběhu obětního obřadu je možné sledovat důležitá znamení. První z těchto
znamení je dým, který když stoupá přímo k nebi znamená, že Bůh je jim nakloněn.
Další znamení najde kněz uvnitř obětovaného zvířete, ve vnitřnostech a na
lopatkách. Co z toho vyčte? To, že maďarský národ, který sem právě přišel, zde
vydrží navěky. Že tento národ, po mnohých neštěstích a nepříjemnostech bude dnes
a po tisíce let žít v zemi, kterou jim dobyli jejich otcové a bude se stále
s nadějí dívat do budoucnosti.
Kdo
byl prvním Maďarem?
-------------------------------------------------
aneb pátrání po
nejstarší domovině
Jiří Holubec
……………… Noe vypustil holubici, a když ta se již nevrátila, usoudil, že našla
pevnou zem. Otevřel dveře své archy a na zemi vystoupil on se svou ženou, jejich
synové Sém, Jafet a Chám se svými manželkami. Započali plodit potomky, zakládali
národy a zaplňovali zemi. Synové Šéma – Élam, Ašúr, Arkafšád, Lúd a Aram byli
praotcové Židů a Arabů. Synové Jáfeta – Gomér první prapředek Keltů, Franků a
Galů, Mádoj Médů, Járan Jónů a Makedonců, Mágog Teutonů, Gótů a Skytů, Túbal
původních Španělů, Mešek Turků a Rusů, Tíras Bulharů a Peršanů.
Synové Cháma – Kúš Etiopanů, Mezraim Egypťanů, Pút Libyjců a Kenaan
Palestinců.
Synové Kúše potom byli Seba, Chavila, Sabta, Raema, Sabteka a Nimrod – lovec a
hrdina.
Potud kniha Genesis.
Starý zákon již dále nerozvádí rody synů Kúše, ale podle uherské
varianty výkladu biblických příběhů měl Nimrod dva syny – dvojčata – Hunora a
Magyora. Tito byli po otci vášnivými lovci. Jednou pronásledovali „zázračnou
laň“ přes hory Velkého Kavkazu až k Azovskému moři., kde její stopu ztratili,
ale objevili skupinu překrásných dívek. Chlapci se zde oženili a založili
vlastní národy a tak se stali praotci Hunů a Maďarů.
Kde tedy byla pravlast původních Maďarů? Byla to oblast u Azovského moře, jak
vypráví biblický příběh? Nebo Baškirie, kterou uvádí naše rodinná kronika?
Přeneseme-li se v čase do období 4. tisíciletí př.n.l., kdy se stepní národy
začaly dělit do menších etnokulturních a lingvistických jednotek, zjistíme, že
to bylo úplně někde jinde …….
4000 let př.n.l.
Pátrání po nejstarší domovině populace, k níž kdysi patřili předkové Maďarů, nás
podle lingvistů zavede na pomezí Evropy a Asie, do tzv. uralské pravlasti – do
západní Sibiře a severní části Uralu k soutoku řek Irtyš a Ob. Ve své pravlasti
uralské národy hovořily společným jazykem až do 4. tisíciletí př.n.l., kdy se
začaly dělit do menších etnokulturních a lingvistických jednotek. Jak je patrné
z paleolitických uralských skalních kreseb, byli jejich příslušníci v tomto
období ještě lovci, hlavně sobů, losů, ryb a sběrateli. (Maďarské názvy pro lov
a rybolov patří k nejstaršímu uralskému jazykovému substrátu), kteří rovněž
používali nástroje a zbraně ze štípaného pazourku, zhotovovali si lyže a sáně,
věnovali se hrnčířství a měli již domestikované zvíře – psa – dnešní plemeno
známé pod jménem samojed.
3000 let př.n.l.
Uralské jazyky se rozdělily do dvou hlavních skupin, ugrofinské a samojedské.
Nejvýznačnějším lingvistickým substrátem je ugrofinština.
2000 let př.n.l.
Vlivem přelidnění a velkého sucha se rozdělila i skupina ugrofinská. Přechod ke
kočovnému způsobu života. Pastevectví, zemědělství.
Ugrové Suomi Samojedi
Vogulové(Mansové) Karelové
Ostiaci (Chantové) Vepsové
Komi
Muromci
Čeremisové
Merové
Období mezi lety 1250 a 1000 př.n.l. se i tato společenství rozpadla.
Vogulové a Ostiaci, aby unikli velkému suchu se stáhli do severských lesů,
usadili se kolem řeky Ob a vrátili se k lovecko-sběratelskému způsobu života.
Suomi migrovali na západ, do území dnešního Finska. Samojedi dále na území
západní Sibiře východním směrem, Ugrijci – předchůdci dnešních Maďarů na jih,
mezi řeku Ural a Aralské jezero, kde se dostali pod silný vliv sousedních
íránských nomádských národů Sarmatů(Alanů) a Skythů. Od nich se naučili
zpracovávat železo (maďarské slovo pro meč je íránského původu). Zřejmě v období
let 400 – 350 př.n.l. opustili jihosibiřskou sídelní oblast a usadili se ve své
první evropské vlasti východně od velkého ohybu Volhy, v Baškirii neboli Magna
Hungaria., jak ve 13. století nazvali putující mnichové – mezi nimi i maďarský
dominikán Julián- ono území, kde nalezli zapomenuté maďarsky mluvící etnikum.
Dnes Baškirská republika – hl.město Ufa.
Ostatní národy asimilovali k ruskému etniku a dodnes žijí na původním území
západní Sibiře a severního Uralu – dnes autonomní okruh Chanty Mansijský (město
Jugra).
476 – zánik říše Římské – nástup agresivní politiky.
Rámec, v němž turkické vlivy prostoupily maďarskou společnost, byl zpočátku
kmenový svaz Oněgurů (doslova deset národů) na dolním Donu, k němuž se Maďaři
připojili někdy v 6.století, aby se společně s Oněgury stali součástí turkické
říše, založené v roce 552. Po krátkém období nezávislosti oněgursko-bulharské
říše v prvních desetiletích 7.století se všichni stali poddanými chazarského
chanátu, jenž vznikl v roce 630 ze západních částí turkické říše mezi Kaspickým
a Černým mořem. Maďarské kmeny z oněgurského svazu vystoupily a usadili se na
území baškirském. Maďaři se vymanili z chazarské nadvlády teprve kolem r. 830 a
staletí jejich koexistence s turkickými národy je trvale poznamenalo v očích
druhých národů. Sami sebe nazývali Magyar, tj. „ti, kdo mluví“ ( z ugrofinského
mon, tj. mluvit a er – muž) což bylo v raných arabských zprávách o nich upraveno
na madzhgir.
V maďarské pravlasti baškirské tedy naši předkové žili od roku 35 př.n.l. až do
roku 835, kdy se přemístili do Levedie, v ohybu řeky Donu (dnes území mezi městy
Sovietstkaja a Sirotinskaja v Rusku). Zde pobyli jenom několik let a již v roce
839 obývali rozsáhlé území nazývané v maďarské tradici Atalkuz (Etelköz), které
se rozprostíralo v ohybu řeky Dněpr (dnes mezi městy Krivyj Rih a Zaporižžja ve
východní Ukrajině). Maďaři se stali významnou stepní mocností, až do roku 890,
kdy silná vlna dalších turkických národů, které se hrnuly z východu přinutila
Pečeněhy, kteří kočovali mezi Uralem a Volhou, aby překročili Don , což velice
přivítal car Symeon, jenž s nimi ihned uzavřel spojenectví proti Maďarům. Nyní
Pečeněhové dvojnásob motivovaní, napadli Maďary, kteří, sevřeni ze dvou stran
nepřáteli se vydali na západ hledat nový domov.
Tato historická data se poněkud liší od dat uvedených v naší rodinné kronice,
kde byla válka s Pečeněhy udávána až v roce 889 a to na území Levedie. Kronika
území Etelköz vůbec neuvádí. Tedy druhá a třetí generace – Ete a Kalán se
nenarodili v Levedii, ale v Etelközu.
889 – přechod dnešní Moldávie (Besarábie)
895 – Valašsko (Rumunsko)
895 – přechod Karpat Vereckým průsmykem 7 vojů asi po 60 000 lidech.
896 – obsazení území mezi Tisou a Dunajem, Pustaszér a Alpár v pešťské župě v
okrese Kiskunfélegyháza v župě čongrádské na rozhraní obcí Köstelek a Sövenyháza.
Dnes se tam nachází památník (Pustaszér). Volba Arpáda.
1120 – Bár Jakob de Zeer
1141 – Od Gejzy II dostal panství Orisáp
1142 – Leányhegy – hrad Leányvár – Jacobus Bár de Zeer + Alžběta Raynold Saxoni
Lány (láň) a Leány (leáň) mají stejný význam – dívka, Leányvár, tedy i Lányvár
znamená v překladu dívčí hrad, Leányhegy – dívčí kopec.
1212 – Panství Ctoické - Hrabušice
1570/75 – Eliáš Láni – šlechtický zemanský titul 1609
1626? – Martin Lány-Jacoby - šlechtický titul 1666
1666 – Jan Lány Matějovce - šlechtický titul 14. 5.1696 (veřejné vyhlášení 4.
6.1696)
1723 – Samuel Lány – kol. 1740 do Maglódu
1793 – Jan Lány – do Ratiboře na Moravu 1821
1838 – Karel Eduard Lány – do Černilova u Hradce Králové 1864
Historií našich předků prolíná magické číslo 7.
7 sídelních oblastí – Ugrofinská pravlast, Ugrijská pravlast, Magna Hungaria,
Levedie, Etelköz, Sedmihradsko, Uherská říše.
7 vojvodů – Almos, Elöd, Tass, Huba, Töhötöm, Ond, Kund.
7 hradů v Sedmihradsku (Transylvánie)
Jiří Holubec – Ratibořská větev – Vilemína Lány
Po stopách Lányovců v
Horních Uhrách
Jakub Svatuška
Ač proslulý
rod z Lány
(Lányi) odvozuje svůj původ od
maďarského vojvody "Ounda", správněji Onda, současní slovenští historikové tyto
nejstarší dějiny Lányovců vůbec nepřipouštějí za reálné. Podle doložených zpráv
sahá původ rodu Lány někam do 16. stol. a slovenští odborníci za prvního
doloženého předka tohoto rodu považují až Eliáše Lányho, jenž se narodil kol. r.
1570/75 pravděpodobně ve Slovenském Pravně. Dále jsou někteří ochotni připustit,
že Lányové původem Jacoby vlastnili kol. r. 1530 kurii v Krigu (dnešní Vojňany u
Kežmarku). Tedy podle doložených zpráv působily na území dnešního Slovenska tři
významné větve rodu, jenž byly povýšeny v průběhu 17. stol. do šlechtického
stavu.
Tou první byla větev již zmíněného
Eliáše Lányho
(1570/75-1618), který získal armáles r. 1609 společně se svým bratrem Danielem.
Jejich erb je velmi podobný tomu, který je nám dobře znám z r. 1696. Pouze jsou
přehozeny strany štítu a pod kotvou se ještě navíc nachází zvlněné stříbrné
břevno. Eliáš Lány je jedna z nejvýznamnějších církevních osobností rodu.
Působil u dvora uherského palatina (zástupce krále a nejvýše postaveného muže
Uher), hraběte Jiřího Thurzo v Bytči jako jeho osobní rádce, zpovědník a navíc
se r. 1610 stal prvním superintendantem evangelické církve v Uhrách. Byl
nejvýznamnější evang. církevní osobností své doby a je také asi
nejpublikovanější osobností rodu. Jeho osoba je spojena i s populární masovou
vražedkyní Alžbětou Báthoryovou – čachtickou pani. Palatin Juraj Thurzo byl z
moci svého úřadu nucen vyšetřit stále přibývající udání na krvelačnou hraběnku.
Za své činy měla být z nařízení samotného krále předvedena před řádný soud a
poté potrestána. Za její zločiny by ji však nečekalo nic jiného, nežli poprava a
tomu se palatin Thurzo snažil všemi způsoby zabránit. Alžběta Báthoryová totiž
patřila mezi nejbohatší ženy v Uhrách, mezi její příbuzné patřila sedmihradská
knížata z jejichž strany hrozilo povstání, i polský král Štěpán Báthory. Došlo
by dále k zostuzení rodu, ztrátu majetku a navíc mezi rodinami palatina Thurzo a
Alžběty byl nejen přátelský vztah, ale také příbuzenský. K tomu se hrabě Thurzo
zavázal umírajícímu manželovi Alžběty, Františku Nádasdymu, že se postará o jeho
rodinu. Eliáš Lány byl tehdy ve svízelné situaci. Balancoval na hraně světské a
církevní politiky. Na jednu stranu se nemohl vzepřít uherskému palatinovi, na
druhou na něho tlačili jeho podřízení z církve i nepřátelé palatina Thurzo, aby
o všem informoval krále a něco v té věci podnikl. Například čachtický farář
naléhal na Lányho, že se bojí o svůj život, a že ho Báthoryová zastrašuje možným
vojenským konfliktem ze Sedmihradska, které je tou dobou podporováno Osmany. O
tomto informuje Eliáš Lány i palatina Thurzo.
V Čachtickém muzeu je vystaven
dopis
Eliáše Lányho v této
záležitosti. Jinak jistě stojí za zmínku
navštívení Bytče a bytčanského
zámku.
Ten se sice nedá
prohlídnou, neboť v něm dnes působí archiv s pozůstalostí rodu Thurzo, ale pokud
se předem objednáte, jistě Vám vyjdou vstříc a navíc
je zde možné zhlédnout i
korespondenci mezi palatinem Thurzo, Eliášem a jeho potomky.
Také oba dopisy, jejichž kopii jste obdrželi v Černilově, pochází z tohoto
archivu. Po Eliášovi je v
Bytči pojmenována i ulice poblíž zámku.
Další významnou větví rodu je
spišská
kežmarská rodina
Lány-Jacoby.
V r. 1666 získal Martin Lány st. (1626?-1669) šlechtický erbovní list. Jejich
erb je však úplně jiný, než u dvou dalších větví rodu - viz. obrázek. Jeho syn
Martin Lány ml.(1655?-1709) se poté proslavil jako významný představitel Kežmarku. Začínal jako právník, poté vstoupil do armády a nakonec se stal
senátorem a kapitánem města a byl rovněž přívržencem sedmihradského knížete
Františka II. Rákocziho v dobách jeho povstání proti Habsburkům. R. 1709 obléhal
město Kežmarok císařský generál hrabě Heister a Martin Lány a další
představitelé města se postavili na odpor. Po týdenním obléhání prolomil Heister
hradby a vstoupil do města. Martina Lányho a další dva představitele města
nechal ihned popravit. Heister nebral ohled ani na to, že mu Martinův mladší
bratr Jan v bitvě u Zenty zachránil život. Město
Kežmarok jim později postavilo
památný náhrobek, jenž se nachází na začátku cintorínu.
Jedná se o zděnou kryptu v níž se dnes nachází hrob Martina Lányho a šlechtice
Jakuba Kraye, který byl kežmarským rychtářem a notářem a byl navíc s Lányovci
příbuzný. Syn Martinův Daniel Lány se oženil s dcerou Jakuba Kraye, Rozálií.
Třetí náhrobek Sebastiena Toperzera se již rozpadl.
V Kežmarku je dále k vidění
nádherný evangelický kostel z r. 1687,
přestavěný r. 1717 do současné
podoby.
V Kežmarském hradu (dnešním muzeu)
je na velkém terči vidět jméno Lány,
kam se jeden z příbuzných trefil
při střelecké slavnosti a
po Martinovi Lánym je pojmenovaná v
Kežmarku ulice.
K tomu jsou
zde památky i na další rody, které byli příbuzné s kežmarskými Lányovci (např.
již zmínění Krayové či rodinu Cornides).
Třetí významnou rodinou jsou
potomci
Jana
(1666-1706)
a
Pavla Lány
(kol. 1670-1733), kteří byli povýšeni do šlechtického stavu r. 1696 i s jejich
rodinami a to pro veškeré potomky. Jejich erb jistě dobře znáte, takže není
potřeba ho popisovat. Jan působil v Kežmarku jako soudce a poté se přestěhoval
do Slovenské Vsi. Jeho bratr Pavel působil v gemerské stolici jako hlavní
intendant a pokladník. Byl výborným právníkem a zajímal se o chemii a
petrografii. Začal se zajímat o politiku a podnikal v hutním průmyslu. Nakonec
se stal jednou z nejvýznamnějších a patrně i nejbohatších osobností rodu. Byl
rovněž přívržencem knížete Františka II. Rákocziho v jeho boji proti Habsburkům.
Pavel Lány se stal vojenským komisařem a hlavním krajinským železářským
inspektorem. Své politické postavení pak využíval na zisk ze železářského
podnikání. Vlastnil měděné baně, hamry a hutě. Za dob kuruckých válek odléval
zbraně pro Rákocziho armádu a zásoboval ho střelným prachem a ledkem. Po porážce
Rákocziho r. 1711 a udělené amnestii se Pavel Lány stal dokonce gemerským
podžupanem, což byla jedna z nejvyšších politických funkcí v Uhrách. Byl také
tabulárním soudcem a poslancem krajinského sněmu. Získal další majetky, mj.
dobšinský pivovar a r. 1730 i hlavní část bývalého Rákocziho panství v Gemeru se
zříceninou hradu Gemeru. Pavel Lány se díky svému postavení dostal i do
spojitosti s Jurajem Jánošíkem. S Tomášem Uhorčíkem z jeho zbojnické družiny se
seznámil pravděpodobně osobně a to díky jejich společné prorákocziovské
orientaci. Lány jim několikráte pomohl a to i z vězení. Otázkou zůstává co ho k
tomu vedlo? Zcela jistě to nebylo kvůli penězům. Dostal za to od obou jen pár
kožešin a sýrů. Taková pomoc přitom nebyla první a již za dříve prokázanou
službu dostal od Uhorčíka zdobenou pušku, jenž Jánošík ukradl baronu Révayovi. Z
nějakého důvodu musel Lány přechovávat k Jánošíkovi sympatie či mu být nějak
zavázán a to pravděpodobně z dob povstání Františka II. Rákocziho, neboť jinak
není vysvětlitelné, proč by takto ohrožoval vysoký stoliční činitel své
postavení.
Po Pavlovi Lánym
se dodnes jmenuje osada u Dobšiné „Lányiho huta“
(Lányho huť). Aby jste se tam dostali, musíte se zeptat na cestu místních v
Dobšiné, neboť ukazatel na tuto osadu neexistuje. Dnes již tato osada slouží jen
k rekreačním účelům, ale přesto toto místo stojí za návštěvu.
V přednášce v Černilově jsem ještě zapomněl na jednu
velmi důležitou zmínku. Pavel Lány si za Rákocziho povstání vytvořil jakýsi
mini-stát ve státě. Měl
vlastní papírové peníze jako první v Uhrách,
kterými platil svým robotníkům a za tyto peníze se dalo nakoupit zase jen v jeho
obchodech…. geniální to Lány, že? Své počínaní musel později vysvětlovat přímo
ve Vídni.
Další památky na Lányovce je možné
vidět i v okolí Liptova,
v obci Hybe
(u Liptovského Hrádku) by měl doposud stát i
rodinný kaštiel
a
hrobka
této větve rodu.
Na Lányovce je na území dnešního Slovenska památek více, ovšem
nejvýznamnějšími místy je Bytča u Žiliny a tamní zámek, město Kežmarok a Lányiho
huta u Dobšiné.
Významné památky na Lányovce:
Lányiho huta
- u Dobšiné, dřívější huť Pavla Lányho
město Kežmarok
– zděná hrobka na místním
cintorínu,
ulice M. Lányho, terče rovněž se
jménem Lány v muzeu na hradě
město Bytča
– archiv v zámku s dopisy Eliáše Lányho a jeho potomků – nutno raději
se předem objednat, ulice E. Lányho
muzeum v Čachticích
- převážně věnováno Alžbětě
Báthoryové - krvavé grófce, mezi vystavenými archiváliemi uvidíte i dopis Eliáše
Lányho
město Prešov
– pamětní deska na rohu starého evangelického kolegia uvádí 24 jmen
popravených evangelíků z r. 1687 za tak řečených „prešovských jatek“, na
které je uvedeno i jméno Lány. Patřilo Samuelovi Lánymu, jenž byl údajně
košickým měšťanem a byl chycen a popraven jen proto, aby prý košický rychtář
David Fej nebyl sám. Soudci přitom věděli o jeho nevině a jeho manželce dali jako
"odškodné" 90 zlatých.
obec Hybe
- kaštiel liptovské větve rodu
|
