ISSN 1802-0488
 

Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského království a rodu Lány

   www.uhersko.com

Všechna práva vyhrazena ISSN 1802-0488

 Reformace a protireformace v Horních Uhrách 

      Katolická církev jako opora feudálního společenského zřízení v západní Evropě utrpěla během  15., 16. a počátku 17. století značné ztráty. Tehdejší vysocí církevní hodnostáři, nevyjímaje samotné papeže toužící spíše po světském životě, moci a bohatství, dosáhli svým dosti nemravným životem doprovázeným spíše světskými než církevními atributy akorát oslabení církevní moci. Po prvních pokusech kazatelů Johna Wiklefa a Jana Husa o reformu církve na počátku 15. století, zahájil vlastní reformační hnutí proti chamtivé církevní hierarchii roku 1517 Martin Luther ve Wittenberku. V Horních Uhrách se začala šířit reformace  v první polovině 16. století. Reformační myšlenky začali přicházet do těchto končin především z německých oblastí. Zpočátku se reformace  šířila jen v úzkých kruzích vzdělanců a především německého měšťanstva, avšak díky důsledku politického rozvratu po nedávné bitvě u Moháče a oslabením katolické církevní hierarchie a organizace (jen v bitvě u Moháče padli dva arcibiskupové a pět biskupů) se reformace rychle rozšířila a upevnila. Na západní část území pronikala reformace z Čech a Moravy. Převážně slovenští teologové studovali v té době často ve Wittenberku, a proto bylo Lutherovo učení známo v zemi „pod Tatrami“ velmi brzy. Roku 1581 vyšel v Bardějově Katechismus Martina Luthera, a to v češtině. Reformace se šířila v „Horní zemi“ poměrně rychle, protože k tomu měla příznivé podmínky v oslabení ústřední státní moci a v odboji šlechty.

       Přesto vývin reformačního hnutí v Horních Uhrách byl od začátku velmi složitý, protože jednotlivé společenské třídy nepřijímali reformaci se stejnými záměry. Především měšťané otevřeně sympatizovali od r. 1521 s německou reformací a pokoušeli se získat reformační kazatele ze sousedního Slezska a Moravy. Naproti tomu šlechta se zpočátku otevřeně stavěla proti reformnímu hnutí. Až v druhé polovině 16. století přešla k reformaci také velká část šlechty a jejím vlivem i poddaní. Šlechta k tomu měla důvody nejen duchovní, ale i světské, neboť mnohdy využila reformace, k zabírání majeteku klášterů a far. Uherská šlechta se brzy stala hlavní oporou reformace, což znamenalo konflikt s katolickými Habsburky. O rozšíření reformace se přičinila velká část magnátských rodů a to především Révayiové, Thurzové, Kostkové, Perényiové, Balašové, Nyáriové a jiní. V habsburském Uhersku v 16. století nezískala královská moc pro neustálé rozbroje i turecké nebezpečí nějaké silné postavení,  potřebovala pomoc šlechty a ta určovala poddanému i náboženské  přesvědčení. 

       Do období vlády Rudolfa II. nezáleželo Habsburkům v Uhrách tolik na náboženské příslušnosti šlechty. Proto dvůr Ferdinanda I. i Maxmiliána toleroval umírněnou reformaci na vesnicích i ve městech. Přesto katolická vrchnost nutila pod hrozbou exkomunikace reformační duchovenstvo k návratu ke katolické církvi, ale zpočátku jen s malými úspěchy.                         

       Hlavní představitelé reformace odmítli podobně jako v Německu církevní autoritu koncilů a papežů, za zdroj víry považovali bibli a zjednodušili církevní obřady a výzdobu. Domáhali se přijímání podobojí, zavedení češtiny jako bohoslužebního jazyka a zrušení celibátu. V Horních Uhrách měla převahu umírněná reformace Lutherova směru, pouze malá část slovenského obyvatelstva na jihu a východě přijala reformaci kalvinskou. Objevili se i jiné protestantské církve, především Čeští bratři, sakramentáři a krutě pronásledovaní novokřtěnci. Až do roku 1610 stáli na čele protestantského duchovenstva senioři, volení členy církevních bratrstev či svazků.

       Přívrženci reformace ve městech se museli často bránit výtkám z kacířství a z toho, že trpí a podporují radikální kazatele. Tak se začala města bránit a r. 1549 pět hornouherských měst na východě (Levoča, Prešov, Košice, Bardějov a Sabinov) vypracovalo Confessio Pentapolitana, tj. vyznání víry, v němž byly definovány konfesní zásady. Podle augšpurského míru byly tyto konfese tolerovány. Po této konfesi pak následovali i další.

       Katolická církev vedená v Uhersku ostřihomským arcibiskupem ani habsburský dvůr nemohli zastavit rozvoj reformace. Zpočátku taktizovali, hrozili i ustupovali. Například arcibiskup Mikuláš Oláh vymohl r. 1561 na tridentském koncile povolení přijímání podobojí a přimlouval se také pro zrušení celibátu, ale s tím však u papeže nepochodil. Papežská kurie se však nehodlala vzdát ztracených pozic v Horních Uhrách. Proto koncem 16. století přijal habsburský dvůr její návrh, aby se protiturecká žoldnéřská vojska stala nástrojem protireformace. Také nedostatek finančních prostředků se snažili Habsburkové krýt konfiskacemi majetků protestantských magnátů a šlechty. Tento postup podporovala v Uhersku také vysoká církevní hierarchie, která se tak snažila získat zpět ztracené majetky. Tyto násilnosti vedly k protestům protestantské šlechty a měst, které se vystupňovali v letech 1601-1603 kdy byl vedený zfalšovaný proces proti Štěpánu Illésházymu, bohatému velmoži na západě Horních Uher, který musel před násilnostmi královské komory utéct do Polska.

       První otevřený útok proti protestantům začal r. 1604 v Košicích, kdy císařský generál Barbiano di Belgiojoso odebral násilím evangelíkům košický dóm a odevzdal ho jágerské kapitule, která se sem uchýlila před Turky. Hned nato zde zakázal protestantské obřady a vyhnal nekatolické duchovní. Podobně pak postupoval na Spiši také spišský probošt Pethö, který nařídil Levoči a okolí vyhnání evangelíků a na jejich místa dosazení katolických kazatelů. Protestantské stavy podali ostrý protest, ale nepochodili a Rudolf II. naopak obnovil v Uhersku platnost všech starších zákonů namířených proti protestantům a zakázal sněmu o náboženských otázkách vůbec mluvit. Tento krok vyvolal v Horních Uhrách velké pobouření a jednotlivé stolice odepřeli odvádět státu daně a stavět vojenské rekruty. Proti se také od počátku 17. století postavila velká část uherské šlechty.

       První stavovské povstání vypuklo r. 1604 a jeho vůdcem se stal sedmihradský magnát Štěpán Bočkai. Vídeňský mír uzavřený r. 1606 mezi císařem a Bočkajem měl velký význam pro náboženskou svobodu šlechty a měst. Přijala se také zásada, že každá zákonem uznaná církev si může svobodně volit své představené. Na poddané se však náboženská svoboda nevztahovala a ti museli i nadále vyznávat náboženství své vrchnosti. Protestantům se podařilo vídeňským mírem dosáhnout výhodného postavení, které plně využili k upevnění své církevní organizace. Pod ochranou hraběte Jiřího Thurzo, bohatého magnáta na severu Horních Uher, kterého po smrti Štěpána Illesházyho r. 1609 zvolili uherským palatinem, svolali r. 1610 synodu do Žiliny, kde byla ustanovena organizace evangelické církve střední a západní hornouherské oblasti pro slovenské obyvatelstvo zřízením tří superintendencí. Na čelo první, byl dosazený zeman Eliáš Lány, dvorní kazatel a rádce palatina Jiřího Thurzo a jedna z nejvýznamnějších osobností církevního života hornouherských evangelíků. Do čela druhé byl zvolen březňanský kněz Samuel Melík a v čele třetí superintendence stál bojnický farář Izák Abrahamides. Pro německé a maďarské protestantské obyvatelstvo zvolili tři inspektory. R. 1614 byla pod ochranou palatínova bratra Krištofa Thurzo svolána synoda do Spišského Podhradí a byly vytvořeny další dvě superintendence pro východní část Horních Uher. V jejich čele stáli levočský kněz Petr Zabler a Štěpán Xylander, kněz ze Spišského Podhradí.

        Nezastavila se však ani protireformace, která se začala stupňovat, když se na čelo  katolické církve dostal v hodnosti ostřihomského  arcibiskupa Petr Pazmáň. Již předním jeho předchůdce František Forgáč ostře kritizoval  novou církevní organizaci a r. 1611 svolal synodu katolického kněžstva do Trnavy, aby rozvinul nový rekatolizační zápas. Se jménem Petra Pazmáně je pak spjato celé rekatolizační úsilí Habsburků v Horních Uhrách v první pol. 17. Století. Hornouherské protestanty postihly v této době také značné ztráty. Roku 1616 zemřel jejich   mocný ochránce hrabě Jiří Thurzo a o rok na to i nejvýznamnější „evangelický biskup“ - superintendent Eliáš Lány. Palatínský úřad se pak dostal do rukou přívržence rekatolizace Zikmunda Forgáče. Pazmáň kladl velký důraz na to, aby pro katolickou víru získal vysokou šlechtu, protože doufal, že se jejich přičiněním vrátí do katolické církve i poddaní. Jeho snaha byla dosti úspěšná a do katolických řad pak přestoupilo několik desítek  bohatých šlechtických rodin  nebo alespoň někteří jejich členové (především z rodů Esterházy, Drugeth, Rákoczi, Révayi i někteří členové rodu Thurzo). Za protihabsburských povstání pak byly střídavě úspěšné reformační i protireformační snahy. Protireformace dosáhla svého vrcholu v letech 1673-1674, kdy se konal v Bratislavě hromadný soud s protestantskými kněžími, kteří byli falešně obvinění z účasti na povstání Františka Wesselényiho, z urážení katolické církve a tím i císaře. Před soud se dostavilo kolem 350 kněží a rektorů z kterých asi tři čtvrtiny po vězeních a mučeních na hradech a pevnostech konvertovali a ty, co se nechtěli vzdát úřadu a své víry odtransportovali na galeje do Neapole. Mezi nimi byli i tehdejší významní vzdělanci z okruhu nižší šlechty a měst jako například Tobiáš Masník Jiří Lány, Jan Simonides, Joachim Kalinka, Daniel Krman a další. Původci těchto násilí byli především arcibiskup Lippay, kardinál Leopold Kolonich a arcibiskup Jiří Szelepcsényi, kteří společně přinutili k přestupu na katolickou víru velké množství obyvatelstva.

       Konečně i po posledním stavovském povstání a po uzavření míru s Rákoczim a Turky v Satu Mare r. 1711 bylo dosaženo jisté rovnováhy a uklidnění vztahů mezi rekatolizací a uherským protestantismem. V souvislosti s protireformačním úsilím došlo r. 1648 na východě Horních Uher k vytvoření unie, tj. sjednocení pravoslavné církve s Římem. Vytvořila se tak řeckokatolická církev, která se organizačně připojila k Římu.

       Protestanté v Uhrách měli lepší postavení než v jiných habsburských zemích. To vyplývalo hlavně z faktu, že zde Habsburkové byli vázáni válkami s osmanskou  říší   a  vnitřními   nepokoji,  a  proto  ponechali   volnější   průchod reformaci. O to větší pak, ale zase byla snaha katolické církve a Habsburků, získat nazpět svá postavení. Uhry se pak stali střediskem emigrace z celé střední Evropy, zejména pak z Čech, hlavně po bitvě na Bílé hoře. Pro Slováky bylo šíření protestantismu v té době důležité v tom, že se stala čeština bohoslužebným jazykem a mohla působit i jako literární jazyk Slováků místo latiny, která byla pro většinu populace nesrozumitelná. Zároveň se šířilo vzdělání, přibývalo škol a v některých se vyučovalo i srozumitelným českým jazykem.

       Počátkem 18. století tak končí období, ve kterém byly Horní Uhry středem pozornosti tehdejších předních politiků, vojevůdců a představitelů církevní hierarchie téměř celé Evropy.