|
Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského
království a rodu Lány
www.uhersko.com
Všechna
práva vyhrazena ISSN 1802-0488
| |
Vznik evropské
aristokracie a její vývoj v Uhrách
Při pátrání po vzniku šlechtického stavu se musíme oprostit
od pověr, mýtů či utopického a komunistického učení. Šlechta jako stav nevznikla
od Boha, nebyla zde od stvoření světa ani nevynikla díky vykořisťování
poddaných. Naopak základy vzniku nacházíme jak již v dobách starověku, tak i u
pozdější ranněstředověké společnosti, jejíž vývoj byl po celé Evropě poměrně
stejný. Pokud vynecháme vývoj aristokracie starověkých civilizací, setkáváme se
s předky pozdější středověké šlechty u prvních kmenových svazů a knížecích
dvorů. Zvláštní, později privilegovanou vrstvou se stávali členové
panovníkovi vojenské družiny a vedle nich i členové poradního sboru - úředníci.
Tato vrstva společnosti neměla za úkol obdělávat pole či se učit řemeslu, ale
chránit ostatní obyvatelstvo od nepřátelských nájezdů a radit zvolenému
panovníkovi v politice nebo obchodu. Zpočátku nebyl žádný obyvatel
vesnice či hradiště oproštěn od zemědělské, obchodní či řemeslné „povinnosti“,
ovšem nutnost vojenské ochrany dala za příčinu svobodnému zvolení členů vojenské
družiny a jejího velitele, budoucího kmenového panovníka. V pozdější době se
stejně jako řemeslo, začalo i vojenské umění dědit z otce na syna a hrdinové
bojů byli zavrhováni dary, poctami a byla jim do ochrany propůjčována i velká
území. Vedle této vojenské aristokracie vnikala stejně přirozeně i úřednická a
tzv. služební šlechta, jenž měla za úkol správně-hospodářskou a technickou
činnost. Přirozený vývoj společenské sociální hierarchie neměl ve svém
důsledku a počátku za úkol jedince rozdělit a někoho upřednostnit. Však samotný
vývoj a sama podstata nedokonalé lidskosti pomohla později k vyzdvihování a
upřednostňování vybraného umu člověka, jenž jedince sám rozlišil.
Při formování uherského státu, jeho politického a sociálního
rozložení se zde setkávaly tradice různých národů a kmenových panovníků,
především pak dědictví slovanské – velkomoravské a na druhé straně
staromaďarské, tradice křesťanské a pohanské. V Uhrách tvořili předchůdce
šlechty tzv. královští jabagióni, kteří byli svobodní, hospodařili na vlastní
půdě a jejich jedinou povinností bylo zúčastnit se vojenských výprav. Dále
královští leníci - hradní jabagióni, což byli členové hradních posádek a
řemeslníci sloužící na královských hradech, jenž hospodařili na králem
propůjčeném léně – půdě, která se mohla také dědit. V poslední řadě to byla tzv.
služební hradní šlechta, jenž byla připoutána k půdě v okolí hradu. Tu opět
mohli dědit, ale nesměli ji prodat, jinak se z nich stali automaticky poddaní.
Platili desátky a museli plnit příkazy hradních županů, správců jednotlivých
žup – území. Ve středověku
se šlechta již plně vykrystalizovala a zažívala svůj největší rozmach.
Aristokracie v Uhrách jako stav se začala formovat až na
počátku 13. století, kdy se snažila vymanit z panovníkova vlivu a jeho hradních
županů. Právně pak dala tomuto stavu v Uhrách vzniknout r. 1222 Zlatá Bula
uherského krále Ondřeje II. Tehdy se vykrystalizovala i majetná vrstva, která
již nemusela povinně do války, ale byla schopna za sebe vypravit třeba i celé
vojsko. Tímto se defacto rozdělila i privilegovaná vrstva na vyšší a nižší stav,
i když v Uhrách si na rozdíl od jiných evropských zemí byla šlechta právně rovna
a s těmito termíny se v uherské středověké hierarchii nesetkáváme. S příchodem Habsburků a novověkem byla uherská tradice
výrazně ovlivněna západními evropskými zvyky. Šlechta, ač právně si stále rovna,
se začala dělit na tzv. magnáty,
preláty a šlechtice. Mezi magnáty se řadily
nejvýznamnější a nejbohatší uherské rodiny. Většinou to byli šlechtici s
významným zemským úřadem a například jejich slovo mělo váhu jako slova 10
prostých šlechticů. Jejich hraběcí a baronské tituly byly původně vázány právě k
nějakému úřadu či půdě a až později se začaly i dědit a nemusely být spojeny s
výkonem významné funkce či větším majetkem. Preláty označujeme duchovní šlechtu
- církevní hodnostáře, jenž původně patřili k nejvyššímu magnátskému stavu a
jejich úřad biskupa či arcibiskupa byl také spojen s dědičným župním úřadem -
hraběcím titulem.
Další dělení šlechtického stavu můžeme vidět dle
starobylosti, vážnosti a ve způsobu nabytí šlechtického titulu. Mezi Vyšší
titulovanou šlechtu v Uhrách patřili baroni,
hrabata a knížata. Krom původních
baronských a hraběcích titulů jenž byly spojeny s vyšším úřadem, uděloval
panovník tyto tituly šlechtě za výjimečné zásluhy. Šlo většinou o povýšení
významného člena šlechtického rodu nebo o povýšení přímo celého rodu či její
některé větvě. S tímto povýšením získal nabyvatel často i nový predikát či mu
byl polepšen erb. V Uhrách díky silné opozici vůči habsburskému domu docházelo i
k situacím, kdy nabyvatel toto povýšení od panovníka nepřijal. Nejnižší vrstva šlechty získala v Uhrách svou svobodu a
význam jednak jako vlastníci drobných venkovských kurií a půdy, které získali
darem či koupí od krále a dále za službu církvi, kde byli vázáni povinností
nastoupit vojenskou službou v arcibiskupově vojsku a hospodařili na církevních
statcích. Nejpočetnější vrstvou šlechtického stavu pak byla tzv.
armální
šlechta, která svou svobodu a výsady získala na základě armální – nobilitační
listiny. Takto povyšoval v Uhrách panovník obyvatelstvo až do r. 1918. Tato
vrstva šlechty žila často na venkovských drobných kuriích či ve městech a živila
se vojenstvím, obchodem nebo dokonce řemeslem. Své tituly a vážnost nezískala díky krutému
vykořisťování poddaných, jak se nám snažila po dlouhá léta vštípit komunistická
propaganda, ale pouze a jen za svou výjimečnost a svůj přínos společnosti. Takto
mohl být povýšen každý v monarchii, kdo byl dobrého mravu, vynikal ve své
profesi nad ostatními a mohl si dovolit zaplatit s tím související obnos.
Uherská šlechta byla velmi početná, především v počtu drobné
"zemanské" šlechty, jenž často neměla žádné pozemkové vlastnictví. Podle statistik
z poloviny 19. stol. tvořilo šlechtický stav v Uhrách přes půl milionu
příslušníků jednotlivých rodů z celkového počtu asi 12-13 milionů obyvatel Uher.
Což byl ve srovnání s ostatní Evropou vysoký počet. Uherská šlechta a její
tradice se v historii značně lišila třeba od české šlechty a německé tradice.
Například šlechtic v Uhrách, narozdíl od Čech, nemohl pozbýt šlechtictví i
přesto, že zchudl a živil se třeba řemeslem. Proto také počet drobných zemanů v
Uhrách rychle rostl. Národnostní příslušnost nebyla u uherské aristokracie až do
19. století rozhodující. Naopak byla dokonce často označována jako tzv. Natio
Hungarica – „národ uherský“. Mnohem důležitější pro ni byla příslušnost k stavu
a náboženskému vyznání.
Zde Vám nabízíme
soupis uherské šlechty, ovšem s tím, že je neúplný. Přesto by zde
měly být uvedeny všechny významnější a starobylé rodiny.
„Úplné rovnosti členů lidské společnosti nebylo nikdy a nikde. Vždyť příroda
sama je aristokratická, plodíc individua moudrá a méně moudrá, silná, slabá...“
historik a genealog August Sedláček
|
