ISSN 1802-0488
|
ISSN 1802-0488 |
|
Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského království a rodu Lány
Všechna práva vyhrazena ISSN 1802-0488
|
Jelikož
se opět v poslední době objevují rozporuplné názory a následně nepřiměřené reakce na
vývoj i vznik národnostních celků v Uhrách, tedy i na území dnešního Slovenska, stejně jako
rozdílná chápání národního obrození Slováků, byl jsem nucen upřesnit vývoj
Slovanů na území dnešního Slovenska a jeho následného začlenění do uherského
soustátí. Jedno z největších zděšení se mi pak dostalo při návštěvě
stránek slovenské prezidentské
kanceláře, v jejichž pojetí národních
dějin se odráží přehnaný nacionalismus s nesmyslnými historickými názory o
pravlasti Slováků, přisvojování si Velké Moravy, určení Vogastisburgu do
oblasti dnešní Bratislavy a další zcela diletantské závěry. Jejich článek věnovaný historii své země není sice
příliš dlouhý, ale hrůzu i úsměv vzbudí o to více, že se jedná o webovou
prezentaci hlavy státu. Bohužel jejich „zajímavý“ výklad o starých Slovácích a
jejich „mocné pravlasti“ není osamocen, jak je vidno i z jiných internetových
stránek a v poslední době i na diskusních fórech internetových deníků. Pravděpodobný důsledek
předlistopadové výuky dějin se napravuje jen zcela obtížně i přesto, že řada
současných českých, slovenských i maďarských historiků již dávno opustila Nejedlého
pokrokové názory o Velké Moravě jako „prvním společném státu Čechů a Slováků“,
stejně jako podivné závěry, kdy Velká Morava byla pro slovenské nacionalisty
fantastickou Velkoslovenskou říší. Dějiny území dnešního Slovenska jsou velmi
bohaté i zajímavé a není potřeba je z vlasteneckých snah nějakým způsobem
poslovenštit. Ztrácí pak svou jedinečnou atmosféru místa, kde se setkaly kultury
zcela odlišných národů a etnik a vzniká pak mystifikace nejen slovanských dějin,
ale i slovenských, českých a maďarských. VZNIK A VÝVOJ PRVNÍCH
SLOVANSKÝCH KMENOVÝCH SVAZŮ A NÁSLEDNÉ ZAČLENĚNÍ SLOVANŮ DO UHERSKÉHO SOUSTÁTÍ
O „Sámově říši“ se nám mnoho zpráv nedochovalo a hodnotu pramene má pro nás defacto jen „Kronika tak řečeného Fredegara“. I proto většina současných studií
o této době jsou především dohady, nikoliv zaručená historická fakta.
Předpokládá se, že se „Sámova říše“ rozléhala především na územích dnešního
jižního a jihozápadního Slovenska, severního Maďarska, kde byla pravděpodobná
hranice s avarským kaganátem, dále na území jižní Moravy a severního Rakouska,
snad i na části dnešních Čech. Přesná lokalizace však není známa. Dohady
přetrvávají i o poloze hradiště Vogastisburgu. Podle archeologicky doložených
pohřebišť se vzpoury Slovanů proti Avarům odehrály v okolí dnešní Bratislavy a
Podunají, kde byly patrně hranice s avarským kaganátem. Tudíž tato oblast
nemohla být centrem nově vzniklé „Sámovy říše“. Na druhou stranu, Vogastisburg
také pravděpodobně nebyl centrem slovanského svazu, neboť tak není zaznamenán
ani samotným Fredegarem. Jeho poloha byla nejpravděpodobněji na západě Sámova
kmenového svazu. S názvem Vogastisburg se totiž nestřetáváme v souvislosti s
Avary, ale s boji proti franské říši a králi Dagobertu I. a je jen
nepravděpodobné, že by Dagobert „Sámovu říši“ obcházel, aby zaútočil například
ze severu nebo z jihu, nýbrž jistě táhl přímo, tj. od západu. Tím nám odpadají
fantastické domněnky o poloze Vogastisburgu v okolí dnešní Bratislavy či na
území Slovenska. Tento kmenový svaz trval přibližně 35 let a poté zanikl. Z
druhé poloviny 7. a z 8. stol. se nám žádné zprávy o jiném slovanském kmenovém
svazu nezachovaly a jen se předpokládá, že organizování naddunajských Slovanů
pokračovalo. Jiný názor na polohu hradiště Vogastisburgu na jdete na
www.wogastisburc.com.
Další zprávy máme až od počátku 9. stol. o politickém útvaru
v Nitře a jejím
knížeti Pribinovi. Centrum se nacházelo na dnešním jihozápadě Slovenska a
knížectví sahalo až po Gemer a Spiš. Pronikání franského vlivu na jeho území je
dokladováno vysvěcením prvního křesťanského kostela v Nitře salcburským biskupem
Adalramem. R. 833 porazil sousední moravský kníže Mojmír I. Pribinu a spojil obě
knížectví v jeden celek, čímž položil základ vzniku Velkomoravské říše. Pribina
utekl na jih a za pomoci franské říše získal území v Panonii a přijal
křesťanství. Velká Morava se stala poměrně velkým státním útvarem, v jehož
politice hrál hlavní roli především neustálí konflikt s východofranskou říší.
Podle archeologických nálezů se centrum nacházelo pravděpodobně v Mikulčicích na
Moravě, ale přesně lokalizovat ho nemůžeme. Druhé významné centrum se nacházelo
právě v Nitře. Nitra si zachovala v rámci Velké Moravy zvláštní postavení,
nitranským knížetem býval pak jmenován následník velkomoravského knížete z
dynastie Mojmírovců. Podle posledních studií je pravděpodobné, že Pribina již
před r. 833 byl pod vlivem Mojmíra a nastalý vojenský konflikt byl již jen
důsledkem Pribinovi snahy o samostatnou vládu. Proto výroky, že Velkomoravskou
říši založili „staří Slováci“, jak je tomu na stránkách slovenské prezidentské
kanceláře, vykouzlí na tváři historika spíše úsměv. Smysl Velké Moravy chápeme
jako první silný středoevropský historický státní útvar starých Slovanů
(Slověnů), nikoliv však Slováků ani Čechů. Velkomoravskou říši si
snažili nesprávně přisvojit jak Moravané, Češi, tak i Slováci, což však z
historického hlediska nelze. Je třeba si uvědomit, že v 9. stol. ještě moderní
národy Moravanů, Čechů ani Slováků nebyly. Jak vidíme u předních slovenských a
českých historiků, pokud mluvíme o Moravanech ve smyslu s Velkomoravskou říší,
nejsou tím míněni současní Moraváci, ale raněstředověké slovanské
(staroslovanské) obyvatelstvo obývající oblasti tehdejší Velké Moravy (terminos
Marahensium). Stejně tak podle slovenských a českých historiků nemůžeme hovořit
o šlechtě slovenské, ale pouze o velkomoravské. Velká Morava měla pro pozdější národy Slováků a Čechů význam
především v šíření křesťanství a v příchodu misionářů znalých staroslověnštinu,
Konstantina (Cyrila) a Metoděje z Byzancie. Na konci 9. století byla moc
Velkomoravské říše značně
oslabena jednak domácími rozpory, jednak nájezdy nomádských kmenů Uhrů a
sílícími snahami východofranského krále Arnufa o větší vliv na Velkou Moravu.
Uherské kmeny od konce 9. stol. stupňovaly své nájezdy do střední Evropy a
jejich zdejší přítomnost začala ovlivňovat politické i obchodní vztahy dříve zde
usazených národů a etnik. Zejména můžeme sledovat vzájemné měnící se vztahy
Maďarů s Východofranskou říší, Velkou Moravou a jižními slovanskými kmeny. Nešlo
přitom vždy jen o nepřátelské vztahy Maďarů s původními obyvateli, ale jak
uvidíme, tak i o vztahy vcelku "přátelské" a spojenecké. Již z poloviny roku 900
se nám zachovaly zprávy bavorských biskupů, že Moravané "přijali mezi sebe
nemalý počet Maďarů" a ti s jejich svolením obsadili tehdy jen zřídka osídlené
Potisí. Víme, že Maďaři v letech 896-900 bojovali jako Mojmírovi (Mojmír
II.) spojenci nebo přímo v jeho vojsku proti Bavorům. Zde vidíme, že ne vždy si
Maďaři podrobili území jen vojenskou silou a vyhnali původní obyvatelstvo, jak
jim to neustále připisovala především starší nemaďarská literatura. Na konci
roku 900 však moravsko-maďarské spojenectví končí. Další vlna Maďarů podle
uherských kronikářů překročila Dunaj u Pešti a Szoby a v bitvě u Bánhidy
porazili moravské vojsko. Ovšem na útoku se podílely i maďarské kmeny z Potisí,
které před léty dostaly toto území právě od Moravanů. Maďaři přišli do Karpatské
kotliny ve třech hlavních vlnách. Ta první pod vedením Arpáda se usídlila již ve
zmíněném Potisí, druhou vedl kol. r. 899 Kál, který byl zprvu rovněž asi necelý
rok spojencem Moravanů a třetí vedl r. 900 Kursán. Maďarům se stala oblast
Potisí již velmi těsná, a proto došlo ke konfliktu s Moravany. Maďaři dobyli
jejich území mezi Ostřihomí, Rábem a Veszprémem. Mojmír II. uzavřel mír s Bavory
a svou pozornost obrátil k nezadržitelným Maďarům. Podle slovenského historika
Jána Steinhübela
se do následného spojenectví Bavorů a
Moravanů přidali i Češi, kteří v té době uznávali Bavorskou svrchovanost.
Nepřátelství pak přiostřila zákeřná vražda vojvody Kursána i s celým průvodem r.
904, kterého Bavoři pozvali na hostinu. Následovala odplata proti Moravanům i
Bavorům, kterou nám přibližuje západofranský kronikář Regino z Prümu
jenž píše, že po smrti Svatopluka Velkomoravskou říši nešťastně spravovali jeho
synové a "Maďaři všechno až do základu vyplenili". Dále Regino potvrzuje, že
Velkou Moravu Maďaři rozvrátili kol. r. 907 ještě předtím, než Regino v r. 908
dopsal svou kroniku. Zároveň s těmito událostmi probíhala maďarská tažení na
německá území a pustošení Saska. Saská rozpínavost přitom vadila především
Čechům, kteří uvolnili Maďarům cestu přes svá území a k jejich spojenectví se
podle Jána Steinhübela přidali i Havolané. Tato spojenectví změnila
politické poměry ve střední Evropě. Steinhübel se dále zmiňuje, že na základě
starého příbuzenského vztahu Moravanů a Čechů měli čeští Přemyslovci po vymření
Mojmírovců hlavní slovo na Moravě i v Nitransku. Ovšem jejich vliv nebyl v
těchto územích nikterak silný. Maďarsko-české spojenectví pomohlo Maďarům k
rychlým vpádům do Bavor a Saska a Čechům zase na omezení vlivu Bavorska na své
území. Toto spojenectví ukončily až rozpory bavorského vévody Arnulfa a saského
vévody Jindřicha I. Ptáčníka v r. 920. Český kníže Vratislav nepřímo podpořil
Jindřicha I., který byl nepřítelem Maďarů. Maďaři doposud považovali sousední
Nitransko za svého spojence a proto toto území ani nenapadali. Nyní jim však již
nic nebránilo k jeho přepadení a Vratislav, který považoval alespoň formálně
Nitru za Mojmírovské dědictví, nyní přihlížel postupnému záboru tohoto území
Maďary. Ti si Nitransko podrobili stejně, jako ostatní části Karpatské kotliny.
Přesto si Nitra jako údělné knížectví zachovala i v rámci raněstředověkého
Uherska určité samostatné postavení. Následné Maďarské
kořistnické výpravy definitivně skončily
až roku 955 jejich
porážkou na bavorské řece Lechu německým panovníkem Otou I., jemuž pomáhal i
český kníže Boleslav I.
V podunajské Panonii mezi dnešním Veszprémem a Ostřihomí se nejsilnější z
uherských kmenů, Maďaři, přizpůsoboval podmínkám evropského způsobu života a
soustředil se na upevňování své moci pod vedením dynastie Arpádovců. Starší
převážně slovanské obyvatelstvo bylo v nejhustěji osídlené oblasti dnešního
jihozápadního Slovenska maďarskými kmeny vytlačeno nebo asimilováno. Původní
obyvatelstvo zůstalo zachováno převážně v horských oblastech dnešního středního
a severního
Slovenska, kde žilo díky členitému terénu převážně odděleno a roztříštěno.
Maďarské kmeny na Velkou Moravu nenavázaly, ale i tak byly do značné míry
ovlivněny slovanským způsobem života. Karpatská a podunajská oblast se stále
více dostávala pod nadvládu utvářejícího se uherského státu jednak násilím, tak
i dohodami, což bylo v raném středověku zcela obvyklé. Staří Maďaři nepřevzali
od Slovanů jen řemeslnou výrobu a způsob zemědělského života, ale i formu
správního uspořádání, což bylo pro současné Slováky obrovsky důležité.
Původní
velmožové obývající dnešní část Slovenska, ať již slovanského nebo ještě
germánského původu, se totiž začali podílet na utváření společného uherského
státu, což nám dokládají i záznamy o starém velmožském rodu Hunt-Poznan, z něhož
později vzešly známé uherské šlechtické rody. Došlo tedy k tomu, že část původních
slovanských velmožů a s nimi i obyvatelstva nebylo zcela poraženo či vyhnáno,
ale bylo do jisté míry akceptováno jako spojenci a mohlo se podílet na
uspořádání nového uherského státu. V této době však ještě stále nemůžeme hovořit
o Slovácích, ale o slovanském obyvatelstvu. Jak u slovenských, tak i u českých
historiků se pak setkáváme se zcela běžným označením "šlechta velkomoravského
původu" nikoliv slovenského. Slovenští historici pak poukazují na "pokračovanie
někoľkých
členov veľkomoravskej
aristokracie a ich zaradenie medzi uhorskú šľachtu". Území dnešního Slovenska bylo do uherského soustátí začleňováno
postupně a staroslověnština zde přežívala v horských oblastech s postupnými vlivy
latiny, němčiny a češtiny, méně pak maďarštiny. Je vždy velmi těžké dotýkat se národní svébytnosti a ne vždy se fakta přijímají bez rozhořčení. Přesto však je třeba si uvědomit, že o Slovácích, jako moderním evropském národě v pravém slova smyslu lze hovořit až v průběhu 19. stol., kdy se tato myšlenka dostává do širšího povědomí. Někdo by mohl namítat, že již za dob palatina Thurzo, na přelomu 16. a 17. stol. docházelo k vyzdvihování slovenštiny a k hlášení se části evangelických církevních hodnostářů okolo Eliáše Lányho i některých šlechticů ke slovenské národnosti, ovšem není tomu tak jednoznačně. Jednak pokud jde o písemné doklady, na konci 16. stol. se jednalo spíše o převzetí češtiny a její použití v hornouherské oblasti pro tamní slovensky hovořící obyvatelstvo, jednak Thurzové a další šlechta se sice hlásila ke slovanskému původu, ale do jisté míry dávala najevo více svou starobylost a vážnost pro naddunajskou oblast, nežli odlišnost od Maďarů. Už z politického hlediska by výrazné hlásání o „slovenské šlechtě“ patrně nesklidilo na opačné straně, tedy u šlechty hrdé naopak na svůj maďarským původ ovace a navíc feudálové většinou upřednostňovali svá práva stavovská a náboženskou příslušnost před národnostními otázkami. Dále pak nemůžeme přehlédnout jazykovou politiku v celých Uhrách a odkaz sv. Štěpána: "Zapamatuj si synu můj, že pokud by se v našem království mluvilo jen jedním jazykem, bylo by to velmi slabé a nestálé". Úředním jazykem byla proto v mnohonárodnostních středověkých Uhrách latina, nikoliv maďarština, přičemž ostatní jazyky nebyly nikterak potlačovány. Proto pokud se někde setkáme s názorem, že po celou dobu Uher docházelo k utlačování Slováků a Slovenštiny, je to nesmysl. Odbornice na slovensko-maďarské vztahy slovenská historička Hana Chorvátová sama připomíná, že: "na spoločnú históriu Maďarov a Slovanov pod Tatrami, neskoršími Slovákmi, nie sú známe do konca 18. storočia výrazné spory a nezhody." Problémy sebeurčení Slováků jsou záležitostí až období 19. století a také běžné nazývání obyvatel Horních Uher Slovany nikoliv Slováky je zcela správné. Stejný názor pak přijímá většina současných českých, slovenských a maďarských historiků. Na druhou stranu v dnešní historiografii není problém psát po celou dobu uherského státu o Slovácích, neboť díky vytvoření státní hranice mezi slovanskými Čechy, Moravany a uherským státem, můžeme slovanské obyvatelstvo v Uhrách nazývat Slováky, což považují také některé odborné publikace za správné. Pokud si dnes navíc přečteme odborné články a publikace o jazykové otázce v Uhrách, nikde nenalezneme, že se již v raněstředověkých Uhrách hovořilo slovensky. Současní slovenští jazykovědci a historici hovoří jednotně o slovanském jazyku. Ve sporech mezi slovenskými a maďarskými historiky ve 20 stol. můžeme sledovat boj o jazykovou otázku v Uhrách, která tehdejší historiografii zavedla téměř do slepé uličky. Každá strana si hájila svou pravdu i za cenu nesmyslných názorů. Například Maďaři nebyli schopni připustit slovanské ovlivnění staromaďarštiny, ke které docházelo zcela hojně. Historička Chorvátová poukazuje také na to, že nám chybí zprávy o vzájemném soužití "Slovanů a Maďarů" v 9. a na začátku 10. století. Poté se vztahy na čas zhoršily, ale od druhé poloviny 10. stol. se již napravovaly a byly velmi dobré. Současná moderní historiografie se již naštěstí odpoutává od nacionalistických podání v otázce soužití Slováků a Maďarů v jednom státě a snaží se podat dějiny tak, jak se skutečně udály. Přesto, jak vidíme na stránkách slovenské prezidentské kanceláře, jsou i dnes články, jenž zbytečně rozdmýchávají místy až nepřátelství mezi současnými Maďary a Slováky. Neodborné články s fatálními chybami by se u veřejných institucí neměly vůbec objevit.
Literatura: P. Ratkoš, Podmanenie Slovenska Maďarmi, Bratislava 1965 M. Kučera, Slovensko po páde Veľkej Moravy, Bratislava 1974 O. Urban, České a Slovenské dějiny do roku 1918, Praha 1991 D. Kováč, Dějiny Slovenska, Praha 1999 J. Steinhübel, Pôvod a najstaršie dejiny Nitranskeho kniežatstva. In.: Historický časopis 46, 1998, s. 369-415 Týž, Vznik Uhorska a Nitranske kniežatstvo. In: Historický časopis 47, 1999. s. 606-609 D. Třeštík, Veliké město Slovanů jménem Praha. Státy a otroci ve střední Evropě v 10. století, Praha 2000 J. Steinhübel, Príchod Maďarov do Karpatskej kotliny. In: Dějiny a současnost 3, 2002. s. 1-5 H. Chorvátová, Maďari, Slovania a ich vzájomné ovplyvňovanie. In: Dějiny a současnost 3, 2002. s. 6-9 P. Lendvai, Tisíc let maďarského národa, Praha 2002
|
