Uherské
dějiny jsou fascinujícím tématem
pro historiky a nostalgií pro obdivovatele staré monarchie. Na těchto stránkách
Vám alespoň stručně přiblížíme vývoj státu, jenž zanechal v evropských dějinách
nesmazatelnou stopu jako silný mnohonárodnostní útvar, který tak nešťastně
zničily až nacionalistické touhy některých politiků. Tyto stránky jsou
orientovány spíše k dějinám Uher ve vztahu k "Horní zemi", tedy oblasti dnešního
Slovenska. A jelikož dějiny
Horních Uher
jsou bezprostředně spojeny s dějinami celého Uherska a vůbec mnohdy území
dnešního Slovenska hrálo důležitou roli tohoto soustátí, nebude na škodu
zde stručně nastínit vášnivou, bouřlivou i orientem načichlou historii
celé "Svatoštěpánské země".
Mapa Uherska Svatoštěpánská královská koruna
VZNIK UHERSKÉHO
STÁTU a začlenění podtatranské oblasti do svatoštěpánské země…
Chápání Uher a Maďarska v historickém kontextu
Budapešť, sv. Štěpán, Rákocziové, Esterházyové,
Liszt, Matyáš Korvín, vynikající až ostře-pálivá jídla doplněná vynikajícím Tokajským, rozlehlé vinice a nekonečná
pusta, to vše Vás jistě napadne, uslyšíte-li slovo Maďarsko (maďarský), ale také
Uhry (uherský). Pro bližší
pochopení historického vývoje uherského státu je však nutné porozumět i tomu, co
se za tímto po
jmenováním skrývá. Uhry (Uhersko) a Maďarsko jsou dva rozdílné
státní útvary, jenž vznikly v různém historickém období a na různých
základech. Uhry (Ungaria, Hungaria), již při svém raně středověkém utváření na
základě svatoštěpánské myšlenky pod svou moc nezahrnuly jen území Panonie, ale
také oblasti Podunají a širokého okolí. Šlo o nadnárodní státní útvar, v jehož
čele vedle samotných Maďarů stáli i představitelé dalších národů a etnik, zejména Němců a
Slovanů. Země Svatoštěpánské koruny se skládaly jak s Dolních Uher (historické
maďarské země), tak i Horních Uher (dnešní oblast Slovenska), Podkarpatské Rusi,
Sedmihradska, Chorvatska, Dalmácie a dalších menších území, přičemž tyto oblasti
byly začleňovány do uherského soustátí postupně. Maďarsko naopak musíme chápat
jako stát národní a je to také hlavní nástupnický stát historických Uher. Maďaři
jako hlavní zakladatelský národ se však později, především v dobách
národních obrození v 19. stol., snažili vytlačit ostatní etnika žijící na území
Uher do podřadného postavení a ze svého pohledu vcelku logicky, ne však zcela
správně, uplatňovali
maďarštinu jako jediný úřední jazyk. Musíme si také uvědomit, že Maďaři si v průběhu
10.-13. stol. "podrobili" ostatní okolní národy, nikoliv naopak, a tak jejich
práva označovat Uhry za svůj stát je z tohoto pohledu správné. Jazykový problém
byl u raněstředověkého uherského státu vyřešen již svatoštěpánským dědictvím,
které upřednostňovalo za úřední a spojovací jazyk latinu, nikoliv maďarštinu. Do 19. stol.
se tak v Uhrách vedle latiny ostatní jazyky jako maďarština, němčina,
chorvatština či slovenština používali
v úředním styku jen výjimečně nebo spíše jen v takovém
prostředí (města, obce, školy, nižší sněmy, atd.), kde převládalo spíše jedno etnikum. V průběhu dalšího historického vývoje
pak můžeme sledovat, jak
uherská vládnoucí vrstva ("Natio Hungarica") nebojovala za svá práva národní, ale za práva
stavovská a náboženská. Jinak tomu bylo až v průběhu 19. stol., kdy se v celé Evropě započaly
utvářet moderní národy, jak je známe dnes. Představitelé feudálních Uher byli rovněž nadnárodní a vedle
maďarského původu, který si šlechta ráda přisvojovala, se uherští feudálové
občas hlásili i ke slovanskému (např. Thurzové) či chorvatskému (např. Zrinští)
původu. Sedmihradští Rumuni nebyli v Uhrách chápáni jako rovnocenný národ a
jejich postavení bylo dlouhá léta jen poddanské. Za jejich představenou vrstvu
byli uznáváni jen Sékelové.
Příchod Maďarů do Podunají a Panonie
Maďaři jsou považováni za jeden z ugrofinských
kmenů Megyerů, jenž se postupem času ze severu přemístil do oblasti Černomoří v povodí Volhy.
Až do poloviny 9. stol. kočovali maďarské kmeny na omogurských stepích mezi
Donem a Dněprem v blízkosti Chazarské říše. Mezinárodní
označení Ungarn, Hongrois je pak bráno podle turecko-bulharského pojmenování „Onogur
(Onoguri)“
a přibližně od 12. stol. se ustálilo latinské označení Uhrů (Maďarů) Ungary,
Hungary pro obyvatele uherského státu. Tedy během 5.-9. stol. se dávají tyto kmeny do
pohybu směrem ke karpatské kotlině a v průběhu 8. stol. se usazují v tzv. Levédii na
Donu. Na čele původních sedmi maďarských kmenů ("geneai") Jenõ,
Keszi, Kéri, Kürt-Gyarmat,
Megyer, Nyék a Tarján stáli vojvodové a z nich nejvýznamnějším byl vojvoda Levéd,
podle něho pak maďarská pravlast Levédie. Odtud v první pol. 9. stol. po porážce
od Pečeněhú pokračují směrem západním k Dněpru do tzv. Etelközu
a do
karpatské oblasti přichází postupně během 2. pol. 9.
stol. a počátku století desátého pod vedením Arpáda syna
Álmošova z rodu
Turulova. Již kol. roku 862 Maďaři pustoší ve Východofranské říši a postupně
napadají velkou část Evropy. R. 890 byl Arpád zvolen za dědičného maďarského panovníka, kterého
zvolilo 7 maďarských vojvodů. V letech 894-896 se Maďaři zapojují také do četných
byzantsko-bulharských válek a podnikají nájezdy do širokého okolí. Zároveň se
vměšují do rozbrojů mezi Východofranskou
říší a Velkou Moravou, kterou na počátku 10. stol. rozvrátí. R. 907 snad i za
pomoci Slovanů poráží v bitvě u Brezalauspurku (dnešní Bratislavy) slabého
německého panovníka Ludvíka Dítěte, zmocňují se Panonie, rakouského markrabství
a své vpády stupňují především do Saska, Švábska a Duryňska, kdy byla německá
říše v krizi. R. 924 a 933 byli však Maďaři poraženi německým panovníkem
Jindřichem I. a r. 955 byli poraženi německým císařem Otou I. za přispění
českého panovníka Boleslava I. v bitvě na Lechu
u Augsburgu. Po této bitvě přešli Maďaři k usedlému způsobu života. Během 10. a
11. stol. se Maďaři v Panonii a celém Podunají pevně chopili
moci a stali se rozhodujícím etnikem této oblasti. Původní slovanské
obyvatelstvo v Podunají bylo asimilováno a vytlačeno do hornaté podtatranské
oblasti na území dnešního Slovenska. Tito
Slované, známí později jako Slováci,
se zapojují do budování společného státu a jednotliví slovanští velmožové,
většinou ještě velkomoravského původu, nabízí své služby utvářející se arpádovské
dynastii. Od Slovanů
přebrali Maďaři způsob zemědělství, řemeslné výroby a zpočátku i organizování státní
správy a do maďarštiny se dostává množství slov slovanského původu. Během 10.
století se Arpádovci v Uhrách, stejně jako Přemyslovci v Čechách, chopili pevně
vlády.
Starší literatura uvádí, že se uherský
kníže Gejza (972-997) měl nechat se svou
rodinou pokřtít r. 993 v Ostřihomi českým biskupem
z rodu Slavníkovců
sv. Vojtěchem. Poslední studie však naopak toto tvrzení vyvracejí a
zpochybňují i samotné působení Vojtěcha u arpádovského
dvora - je možné, že sv. Vojtěch panovnickou rodinu jen biřmoval. Přesto vliv
pražského biskupa při rozšíření křesťanství mezi Maďary je nepochybný. Gejzův
syn Štěpán I. (997-1038) (vlastním jménem
Vajk) soustředil ve svých rukou značnou moc. Štěpán
I. přijal křest se svým otcem a také se zasazoval o jeho rozšíření. Z rukou
samotného papeže Silvestra II. dostal r. 1000 královskou korunu (korunován byl
25. 12 1001) a stal se tak prvním uherským králem.
Brzy poté dosáhl také zřízení vlastního arcibiskupství v
Ostřihomi. Prvním arcibiskupem se stal opat břevnovského kláštera Radla.
Vedle dalších deseti biskupství založil rovněž nejstarší uherský klášter na Zoboru u Nitry a klášter Pannonhalm, jejímž prvním
opatem se stal Anastasius, jenž pocházel z okruhu pražského
biskupa Vojtěcha. Své území pak Štěpán I. rozdělil na župy, které spravoval tzv.
župan (správce území). I když král Štěpán I. nezemřel mučednickou smrtí, byl pro
svou křesťanskou horlivost a opravdovost brzy uctíván a později i svatořečen.
Podobně jako se koruna svatováclavská stala symbolem české státnosti, stala se
koruna svatoštěpánská symbolem státnosti uherské. Za jeho vlády se podtatranská
oblast dnešního Slovenska začala začleňovat jako součást Uherska a stala se
známá jako Horní Uhry.
