ISSN 1802-0488
 

Vítejte na stránkách věnovaných historii Uherského království a rodu Lány

   www.uhersko.com

Všechna práva vyhrazena ISSN 1802-0488

     Historie nejslavnějších upírů alias „hraběte Drákuly“ nás přivádí do Karpat na území dnešního Rumunska, do historických zemí Transylvánie (Sedmihradska) a Valašska. Právě sem stylizoval irský spisovatel Bram Stoker svůj historicky naivní, leč literárně velmi zdařilý román o hraběti Drákulovi z r. 1897. Stoker svou hlavní postavu objevil v knihovně Britského muzea, kde se nechal inspirovat valašským vojvodou z období 15. století Vladem III. Transylvánii ani jinou část Rumunska přitom nikdy nenavštívil, a tak místa kde se s upířím hrabětem setkáváme už jsou většinou smyšlená nebo nemají s historickou postavou Vlada III. pranic společného. Z poutavé a fascinující upíří legendy však dnes čerpá především rumunský turismus, nikoliv nadšenec historie.

  Vlad III. Dracula – Tepeš (kol. 1431-1476) pocházel ze starého valašského velmožského rodu původem Bassaraba, za jehož předka se považuje valašský vojvoda Thocomerius (kol. 1298-1310). Narodil se snad v Sighisoare ve Valašsku vojvodovi (knížeti) Vladovi II. zvanému Dracul (Drak), jenž svou přezdívku získal podle členství v prestižním uherském rytířském řádu Draka krále a císaře Zikmunda Lucemburského. Nechal pak razit i mince se znakem řádu Draka. Rumunský tvar Dracula se později stal synonymem pro označení „syn draka“. Rovněž Vlad III. se stal členem tohoto řádu, jehož příslušníci si svůj erb obtáčeli postavou draka. V rumunštině však slovo drac (dracul) znamená i ďábel, což je už ztotožňováno s životem Vlada III. Označení Tepeš (tsepesch - narážeč na kůl) získal později díky svým zvláště surovým a bestiálním praktikám v mučení a popravách. S těmi se seznámil již v dětství v Turecku, kde byl od r. 1442 vychováván jako rukojmí tureckého sultána a traduje se, že jako malý zde musel přihlížet jak Turci pohřbili zaživa jeho mladšího bratra Rada Krásného. Na druhou stranu se mu dostalo vynikajícího vzdělání. Seznámil se s filozofií, historií, islámskou bojovou taktikou i světovými myšlenkovými proudy a studoval jazyky. Samozřejmě, že sultán dbal na to, aby se jeho myšlení co nejvíce podobalo islámskému. Vladův děd Mircea i otec Vlad II. bojovali dlouhá léta proti osmanské rozpínavosti a drželi své pevnosti často sami, nebo jen s malou pomocí okolních států. Tehdejší evropská politika ještě stále nebrala tureckou hrozbu zcela vážně a místo ochrany jihovýchodních hranic se utápěla ve vlastních mocenských bojích. Vlad II. byl nakonec donucen uznat tureckou svrchovanost a jeho mladší synové byli zajati a drženi u sultána jako rukojmí. Až v sedmnácti letech (r. 1448) se za pomoci tureckých jednotek snažil Vlad III. převzít vládu po svém otci, který byl společně s nejstarším synem Mirceaem zavražděn skupinou valašských šlechticů a po dobytí města Tirgoviste na jihu Valašska se prohlásil vojvodou. Moc se mu však nepodařilo zcela pevně uchopit, byl opět vyhnán stávajícím vojvodou a bratrancem jeho otce Vladislavem II. z rodu Danesti, jenž byl podporován uherským hlavním místodržícím Janem Hunyadim a ještě téhož roku uprchl do Moldávie na dvůr knížete Bohdana II., kde se spřátelil s jeho synem, pozdějším knížetem Štěpánem I. Velikým (1457–1504). Poté se několik let zdržoval převážně v Sedmihradsku a Moldávii, nepřestávajíc usilovat o valašský trůn. V r. 1453 se turecká expanze rozšířila směrem západním a sultán Mehmed II. dobyl byzantskou Konstantinopol, kterou následně učinil svým hlavním městem a přejmenoval na Istanbul. Valašské vojvodství se rovněž stalo osmanským vazalem a bylo přinuceno odvádět každoročně daně. Rozšíření osmanské moci přinutilo k vyšší politické a vojenské aktivitě i křesťanskou Evropu, především pak Uhry, a tak se r. 1456 Vlad III. vrátil za pomoci uherského krále Ladislava Pohrobka a místodržícího Jana Hunyadiho na valašský stolec jako ochránce křesťanství. Stávajícího vojvodu Vladislava II. nechal popravit a sám se chopil moci. Vystupoval na jedné straně velmi protiturecky a byl zpočátku ve svých aktivitách také úspěšný, na straně druhé se velmi brzy ochladily i vztahy s novým uherským králem Matyášem Korvínem (1458-1490) a Vlad III. obrátil svou pozornost i do Sedmihradska, tedy na uherské území. Zde se snažil omezit moc sedmihradských a valašských Němců-Sasů kvůli jejich obchodním koncesím a nechal je v počtu 500 mužů, žen i dětí narazit na dřevěné kůly.

     Narážení na kůly byla jedna z vojvodových nejoblíbenějších zábav a odtud tedy přízvisko Tepeš – narážeč. Jeho oběti umíraly většinou pomalu v hrozných mukách a svou oblíbenou techniku stále zdokonaloval a vylepšoval. Vojvodovu lstivost a krutost nám dokládají i výjevy ze středověkých kronik a dobových rytin, kde se například dozvídáme, jak pozval na hostinu žebráky z podhradí, které následně zavřel a nechal upálit zaživa. Jindy zase rozkázal uspořádat mezi kůly velkolepou hostinu, a když prý si někdo z jeho družiny stěžoval na zápach hnijících těl, nechal jej Vlad III. rovněž narazit na kůl nejvyšší s poznámkou, že takhle bude alespoň na čerstvém vzduchu. Své objeti nechával kopat vlastní hroby a museli se účastnit vlastního pohřebního obřadu. Tureckým vyslancům, kteří odmítli smeknout turbany před valašským vojvodou, je nechal přibít k hlavě. Stejně krutě se pak vypořádal i s bojary. Podobných výjevů je zachována ať již v historických pramenech nebo jen opisech či smyšlených příbězích celá řada. Je jen otázkou, do jaké míry je to skutečnost a kdy je to výmysl kronikářů, snažících se očernit valašského vojvodu v nejvyšších evropských kruzích. I taková byla totiž politika tehdejší doby. Také je potřeba pochopit středověké myšlení a politiku 15. století. Celý Balkán byl silně konfrontován s osmanskou kulturou a vojenské kořistnické výpravy byly na denním pořádku. Vlad III. se musel bránit turecké krutosti a oplácet stejně silně. Tehdejší doba nepřinášela klid ani mír a valašskému vojvodovi svou pomoc evropští panovníci neměli potřebu nabízet. Vlad III. vládl zemi, která byla v úpadku, rozvrácena a na pokraji dobytí. Vladař se tak snažil za jakoukoliv cenu udržet svůj trůn i zemi jak před domácí opozicí, tak osmanskou hrozbou. Na druhou stranu víme, že se Vlad III. zasazoval o šíření křesťanství, zakládal kláštery a podporoval církev. V přípravě na válku s Turky nechal Vlad III. Tepeš vybudovat nové pevnosti a zlepšil obranu na jihu země. V r. 1459 nově opevnil i dnešní Bukurešť (tehdy vcelku bezvýznamnou osadu) na silnou pevnost a o dva roky později odmítl platit sultánu Mehmedovi II. poplatky a zaútočil na tureckou příhraniční armádu. Deset tisíc Turků poté bylo naraženo na kůly. Rovněž nechal narazit na kůl i vyslance osmanského sultána, který měl valašského vojvodu původně lstí zabít. Turecký sultán vrátil Vladovi III. porážku za rok na to (1462) a vyhnal ho z Valašska. Vlašský vojvoda se uchýlil pod ochranu uherského krále Matyáše Korvína, ale nejen za již dřívější násilnosti na sedmihradských Němcích skončil v domácím vězení. Především saská vládnoucí vrstva v Sedmihradsku se snažila Vlada III. zdiskreditovat u uherského panovníka a magnátů a ve svém spise „O veliké nestvůře jménem Dracula Vajda“ popsala zločiny i takové, které nikdy nespáchal tak bravurně, že byl valašský vojvoda uvězněn na 12 let. Během této doby přešel Vlad III. Tepeš od pravoslavné víry ke katolicismu. Roku 1476 se svolením uherského krále se opět navrací na Valašský trůn při uherském protitureckém tažení. Jeho vláda však už netrvala příliš dlouho a ještě téhož roku padl poblíž Bukurešti v boji proti Turkům. Dodnes však není zcela jasné, zda zemřel opravdu přímo v boji nebo byl zavražděn. Osmanský sultán si pak údajně vyžádal Tepešovu hlavu a vystavil ji v Istanbulu napíchnutou na kůl, na důkaz, že je krutý vládce Valašska mrtev. Za zmínku stojí i událost z dnešní doby, kdy byla r. 1931 otevřena jeho hrobka v klášteře na ostrově Snagov v dnešním Rumunsku a byly v ní objeveny jen staré zvířecí kosti a rumunské nádoby. Po dalších pozdějších archeologických průzkumech byl v klášteře objeven ještě jeden hrob. Zde byla nalezena rakev s lidskými kostmi, zahalenými černým, zlatě vyšívaným rubášem. U nich se nacházelo šlechtické roucho, šperky s dračím motivem a jeden pravděpodobně dámský prsten. Po přepravě ostatků do muzea v Bukurešti však záhadně zmizely. Kde se opravdu nachází pozůstatky nejslavnějšího upíra, nám tak není dodnes známo.

     V době vlády Vlada III. Tepeše zemřelo ve Valašsku tisíce zajatců a poddaných hrůzným způsobem. Jeho vláda je nazývána rovněž hrůzovládou a on sám je označován za zvrhlého, krvelačného násilníka trpícího sadismem, jenž se opájel „rozkoší mučení“ bez ohledu na věk či pohlaví svých obětí. Z pohledu morálních hodnot dnešní doby jsou doklady o Tepešově chování něčím nepředstavitelným a bolest, kterou musely jeho oběti snášet, byla jistě strašlivá. Při bližším zkoumání dějin každodennosti středověku však poznáváme, že Vlad III. byl jen jeden z mnoha feudálů, pro něhož byl sadismus zcela běžnou a přirozenou součástí jeho doby. Byl sice postižen krutostí mnohem více nežli jeho současníci, ale jeho vláda se nijak příliš nevymykala tehdejší balkánské mentalitě. Turecký nepřítel si přitom mnohdy počínal ještě krutěji a pro běžné poddané bylo toto zacházení i mezi sebou na denním pořádku. Balkánská území v této době byla silně konfrontována s Turky a jednotlivá knížata a vojvodové se snažila udržet svá území za jakoukoliv cenu. Krutost tedy byla v oněch časech potřebná k přežití, což si dnešní čtenář umí jen stěží představit. Často se ve starých kronikách a dobových rytinách setkáváme s až sadistickými výjevy, jenž jsou chápány mezi středověkými obyvateli jako běžná součást jejich života a poprava je často zaznamenána jako slavnost, na níž se leckdo přijde rád podívat. Pokud chceme pochopit krutost Vlada III. Tepeše, musíme pochopit i tehdejší dobu.

pečeť Vlada III.