František Wesselényi byl synem župana Středosolnocké stolice a sriemského bána Štěpána Wesselényiho. Štěpán byl přívržencem císařského dvora a byl také za to často odměněn a získal i titul královského stolníka. Taktéž František stál na straně krále a za své zásluhy získal i hraběcí titul. Byl schopný nejen jako voják, ale i jako vzdělaný a společenský muž. Získal ohromné majetky a stal se hlavním kapitánem hornouherských vojsk. R. 1655 získal i nejvyšší možnou hodnost – úřad uherského palatina. Po uzavření „hanebného míru“ s Turky r. 1664 se stal naopak hlavní odpůrcem a kritikem  Leopolda I. a postavil se do čela nespokojenců. Ihned začal na přípravách otevřené vzpoury a hledal spojence v širokém okolí i v zahraničí. Do tohoto povstání se zapojila vedle mnoha mocných magnátů i střední šlechta a zemané. Mezi přední představitele patřili vedle již zmíněného Wesselényiho také Petr Zrínský, zemský soudce František Nádasdy, Štěpán Thököly, František I. Rákoczi, František Frangepán i arcibiskup Jiří Lipai, dále E. Tattenbach ve Štýrsku a Karel z Thurnu v Gorici a mnoho dalších. Bohužel defacto ještě během příprav r. 1667 zemřel palatin Wesselényi a samotní vůdcové hlavně po jeho smrti nebyli jednotní. Hledali pomoc a podporu v zahraničí. Jednání s Francií však nepřineslo žádné výsledky, a tak se prostřednictvím Appafyho obrátili na tureckou Portu. Během těchto taktéž neúspěšných jednání r. 1668 však došlo i k prvnímu a ne poslednímu vyzrazení plánů povstalců. R. 1669 vyrazil generál Špork na čele asi dvacetitisícové armády  potlačit šlechtické povstání, které už začalo v Abovské, Zemplínské, Šarišsé a Spišské stolici. Povstání však ztroskotalo dříve, než tam Špork dorazil. Pokusy o odpor nebyly pořádně domyšlené a protihabsburské povstání uherských magnátů bylo ještě v zárodku r. 1669 odhalené. Císařský generál poté do všech významnějších hradů dosadil německé posádky, takže koncem léta už ve všech hornouherských hradech kromě Muráně byly německé stráže. V Levoči a Prešpurku začaly svoji činnost soudy pod předsednictvím hraběte Rottala. Na dvatisíce lidí bylo zatčeno, ale po čase většinu propustili. V dubnu r. 1670 Zrínského, Frangepána, Nádasdyho a Tattenbacha přes veškeré intervence ze zahraničí, mezi nimi i papeže, ve Vídni popravili. Lipaie a Thökölyho zachránila od popravy jen jejich předčasná smrt. Rákoczi se vykoupil za obrovské výkupné a přispění své matky, která přenechala jeho hrady německému vojsku. Vídeňský dvůr využil naskytnutou příležitost na frontální útok. A skutečně. Začali represálie – hromadné procesy, popravy, pronásledování a hlavně konfiskace majetku. Jen na jednom zasedání tajné rady odebrali bývalým majitelům 11 hradů, 70 zemanských kurií a 367 usedlostí. Tito majitelé, samozřejmě, potom jen rozšířili počet utečenců a stali se zapřísáhlými nepřáteli císaře a vykonavatelů jeho vůle. Uherská stavovská ústava byla zrušena a vládu v zemi převzala osmičlenná komise na čele s velmistrem řádu německých rytířů J. G. Ampringenem. Vojenských funkcí se ještě ve větší míře zmocnili cizinci. Tento útlak vyvolal různé formy třídního odporu a utváření zbojnických družin, hlavně v hornatých oblastech Horních Uher, individuální odpor proti zeměpánům, místní vzpoury a vzpoury menších oblastí. S hospodářským, sociálním a politickým útlakem šlo i o omezování náboženské svobody. Vídeň využila skutečnost, že na protihabsburském povstání uherské šlechty se zúčastnili i protestanti a sáhla ke svému programu rekatolizace. Protestantské duchovní, kteří neutekli, ale dostavili se před prešpurský soud a odmítli podepsat revers, uvrhli do vězení, část z nich potom poslali na nucené práce a nebo na galeje. Mnozí, v první řadě ti, které postihly císařské soudy, nové nařízení a zásahy vojska, utekli za hranice, hlavně do Sedmihradska a Německa. Šlechtici a zemané, většina mezitím již odsouzených prešpurským soudem „iudicium legate“, shromažďovali okolo sebe tyto ozbrojence – kuruce. Toto pojmenování vzniklo z latinského slova „crux“ = kříž, považujíc kuruce vlastně za jakési následovníky Dószova křižáckého vojska. Jádro kuruckých ozbrojenců tvořili bývalí hradní vojáci, které od r. 1670 v Uhrách hromadně propouštěli. K nim se potom přidávali hajduci a poddaní, dále studenti, protestantští kazatelé atd. V mimořádně velkém počtu byli mezi kuruci zastoupení drobní zemané, nižší i střední šlechta, což vyplívalo i z celkového smýšlení kuruců. Považovali se za jakýsi vojenský stav a velmi často opovrhovali poddanými, přesto, že mnozí z nich stáli v jejich řadách. Tito „poddaní“ kuruci s omezenými kulturními a společenskými hodnotami nebyli příliš na území, kde právě operovali oblíbení a vítaní, neboť právě poddaní a drobní zemané často rabovali, vraždili a pustošili, vidíc v tom možnost zbohatnout. Kuruci žili především v pohraničních oblastech Sedmihradska, Turecka a Uherska.

       Jejich první významnější vpády na území Horních Uher podnikli za tiché podpory sedmihradského knížete Michala Apáffyho roku 1672. V druhé polovině srpna zaútočili dvě skupiny pod velením Adama Ibrániho, Gabriela Kenedeho a Štěpána Petröciho a získali některá města v Zátisí. Hornouherský císařský kapitán Paris Spankau vytáhl proti jejich centru v Debrecíně, ale před přesilou brzy ustoupil ke Košicím. Počet kuruců se rychle rozrůstal. Překročili Tisu a v Abovské a Zemplínské stolici se k nim přidávalo hlavně domácí protestantské obyvatelstvo. Nějaký čas obléhali Onód a Tokaj, ale brzy si uvědomili, že bez silnějšího dělostřelectva si s pevnostmi neporadí. Proto poté mocnější hrady obcházeli. V září 1672 se houfy kuruckých vojáků sjednotily a jejich počáteční úspěchy podnítili i vlivného sedmihradského magnáta Michala Telekiho, že vytáhl do pole a pokusil se získat císařskou pevnost Satu Mare. Byl však poražen. Samotní kuruci pod velením Matyáše Suhaie a Petröciho zvítězili mezitím v několikahodinové bitvě u Hanisky, kde rozbili Spankauovi německé šiky a velkou část jeho žoldnéřů pobili. Spankau se se zbytkem svých oddílů stáhl za hradby Košic. Touto bitvou si kuruci otevřeli cestu do Abovské, Turnianské, Gmerské a Šarišské stolice a procházeli i do Spíše. Kurucký oddíl pod velením Kašpara Piky pronikl vedlejšími cestami až na Liptov a Oravu a za pomoci místního obyvatelstva se zmocnil Oravského hradu a jeho okolí. Kuruci zde však dlouho nezůstali. Už začátkem září 1672 začali ve Vídni připravovat protiúder. Dva vojenské sbory pod velením generálů Šporka a Cobba se vydaly proti povstalcům. Cobb měl asi desetitisícové vojsko, z toho asi čtyři až pět tisíc jezdců pod velením Pavla Esterházyho. Kuruci před nimi ustupovali k sedmihradským hranicím směrem na jihovýchod. Na Oravě zůstal osamocený Kašpar Pika, proti kterému se vydal generál Špork. Velitel stráže Oravského hradu Pikovi otevřel brány hradu, ale německá posádka se k němu nepřidala. Odtud Pika vzbouřil široké okolí a ve značné míře bránil Šporkovi ve styku se Slezskem. Poté se pokusil klást s pomocí místního protestantského obyvatelstva císařskému vojsku odpor, ale marně. Po potlačení Pikova povstání dal Špork samotného Piku, velitele stráže Oravského hradu a 24 rychtářů okolních vesnic po různých mučeních za živa napíchnout na kůly. Potom se všude začaly zavádět staré pořádky. Vídeňský dvůr se dal do uskutečňování svých absolutistických plánů. Již v r. 1670 se započaly soudy a pronásledování světské i církevní protestantské aristokracie jako i protestantského lidu a v této době (r. 1673) sáhla katolická reakce, jejíž duší byl arcibiskup Szelepcsényi, biskupové Kollonich a Bársony i k drastičtějším opatřením. V září 1673 se v Prešpurku konal soud s prvními 33 protestantskými knězi, které obvinili z urážení katolického náboženství, a tím i s urážením jeho císařského veličenstva, se spojením s Wesselényiho povstáním. Většina z nich odešla do vyhnanství. O rok později už vyzvali všechny protestantské duchovní, aby se dostavili před prešpurský soud. Většina z 350 kněží po vězení a mučení v pevnostech v Leopoldově, Komárně, na hradě Branč a v Eberhardě konvertovala. Asi 50 kněží, kteří odmítli přestoupit na katolickou víru pak poslali až do Neapole a prodali na galeje. Horní Uhry prožívali svou Bílou Horu. Mezi nejvýznamnější protestantské a kulturní představitele, kteří byli odsouzeni patřili Daniel Sinapius Horčička, Štěpán Pilárik, Tobiáš Masník, Jan Simonides a krupiňský rektor Jiří Lány, kterému se podařilo na území Itálie z transportu utéci a poté emigrovat do Saska a další.

       Kurucký odboj však nebyl ani zdaleka potlačený. Vůdcové kuruců navazovali spojení s Francouzi, Poláky, a Turky. Francouzská diplomacie usilovala využít kurucké hnutí na to, aby vázalo alespoň část habsburských sil na jihovýchodních hranicích. Francouzi podporovali kuruce i finančně. Na dosáhnutí větších vojenských úspěchů však tato pomoc nedostačovala, a tak francouzská diplomacie usilovala zabezpečit i podporu Sedmihradska a Polska. Roku 1676 se situace kuruců začala zlepšovat. Od Ludvíka XIV. dostali i přímou vojenskou pomoc a pomocné francouzsko-polské oddíly spolu s kuruci porazili císařského generála Schmidta v Maramurešské stolici. Vídeň nedocenila vážnost situace v Uhrách a kurucké hnutí se snažili využít různé politické síly ve svůj prospěch. Po nástupu Kara Mustafy do funkce velkovezíra r. 1676 se začal měnit také postoj Turecka. Porta dala souhlas Sedmihradsku k menším vpádům do Uher a poskytla kurucům nevelkou vojenskou pomoc. Důležitá změna nastala i uvnitř kuruckého tábora. Na jeho čelo se už od r. 1678 dostal mladý Imrich Thököly, kterému se dařilo sjednocovat roztříštěné kurucké skupiny a tyto postupně izolovat od vlivu sedmihradské politiky a ambiciózního Telekiho. Thököly pak započal otevřené povstání proti Habsburkům.